Píseň hor

Musím pryč

Když se Laura vzbudila, Sebastian vedle ní ještě spal. Ale jeho instinkt, že se vedle něj někdo hýbe, ho donutil se probudit taky.
Podíval se Lauře do jejích světlých očí, pod tlakem jeho pohledu se musela Laura odvrátit.
Marně si snažila vzpomenout, co všechno se včerejší den dělo. Po chvíli jí to všechno došlo...
Usnula u něho v posteli... Na jeho hradě... Ale byla zasnoubená... Ona byla nevěrná! Tvář ji zrudla studem, ale oči se zalily slzami smutku.
Už zase plakala. Ale Sebastian jí neměl co vyčítat.
,,Vy..." pronesla přidušeně Laura.
,,Jak jste mohl..." zajíkla se.
Jako by tušil kam tím míří.
,,Lauro, za celou noc jsem se vás ani nedotkl. Nikdy bych vás neposkvrnil." pronesl tvrdě.
Ta samozřemost jeho slov Lauru na chvíli zarazila.
,,Lauro, to že jste spala u mě posteli, neznamená, že jste nevěrná. To v žádném případě!" zahřměl.
Laura si otřela slzu a podívala se na něj.
,,Vy jste to věděl.. věděl jste, že jsem slabá ale stejně jste mě zlákal do své postele..." Laura začínala být opravdu zoufalá.
,,Lauro, jestli hodláte všechno shodit na mne, tak by jste se měla vidět včerejší noc, doslova jste mi visela na krku." zasmál se, ale Laury vzlyk ho vzpamatoval.
,,Proč pláčete? Nemáte proč plakat. Ve stavu, v jakém jste byla včera vy, by se tak choval každý, nemusíte mít výčitky svědomí." pronesl jak nejklidněji dovedl.
Seděla před ním jen ve slabé noční košili, a její dlouhé světlé vlasy jí splývaly po ramenou. Pro něj vypadala jako anděl. V tuhle chvíli, musel mít vůli z ocele.
Když si to Laura uvědomila taky, vzpamatovala se.
Sebrala z podlahy svůj plášť, hodila si ho na ramena a vyběhla na chodbu.
Sebastianovi to rvalo srdce. Nesnášel když jí ubližoval.
Vyběhl za ní, ale to už byla za ohybem chodby. Utíkal za ní. Schody z patra bral po dvou.
Jestli vyběhne ven.. Nesmí vyběhnou ven! Silně prší a všude je bláto, mohla by se zranit.
Sebastianovi ty myšlenky vířily hlavou jedna za druhou.
Laura mezitím vyběhla na dvůr. Protáhla se mezerou mezi bránou a zdí a v hustém dešti vyběhla do lesa.
,,Musím domů... Musím domů dřív, než bude pozdě." opakovala si vduchu. Zamířila na kamenitou cestu. Běžela dobrých deset metrů, než se ozvala její rána na noze. Šlápla na špičatý kámen a upadla na zem.

Teď ne! Teď musí vstát a utéct mu. Takhle to dál nejde. Jestli ji znovu najde, tak si ji znovu odnese na hrad. Ale to ona nechtěla. Jeho ústa možná hovoří. Ale srdce je chladné. Nesmí podlehnout, tak jako nesčetně mnoho dalších.
Zaťala zuby a došlápla na krvavou ránu.
Utíkala blátem. Dlouhé vlasy už byly celé promáčené a plášť ztratila po cestě.
...
Takhle jestli mne někdo uvidí! Pomyslela si.
Zaběhla do lesa a sedla si za křoví. Neměla nejmenší ponětí o tom co dělá.
...
Mezitím se Sebastian vyhoupl na neosedlaného koně a vyjel za Laurou.
Holka bláznivá! Pomyslel si v duchu. Vždyť se může zabít!
..
Laura sice propadala zimě, která se do ní pouštěla, ale tentokrát se nehodlala vzdát.
Ale to už ji Sebastian spatřil za křovím. Celá od bláta a nohu od krve.
Musel se tomu zasmát protože v tuhle chvíli vypadla jako nějaká divoška z bájí.
Laura ho ale spatřila dřív.
Postavila se na vlastní a dala se do běhu.
Bylo to obtížné.
,, Lauro počkejte přece, vždyť se můžete zranit!" Křičel na ni Sebastian přes hustý déšť.
,,Nechte mě raději umřít! Teď už stejně nemám co ztratit!" Zakřičela a do pusy jí napadaly vlasy a rána na noze jí bolestně píchla.
Svezla se na zem. Byla při vědomí ale neschopna vstát. Měla na sebe vztek. Jak může být tak slabá.
To už ale Sebastian slézal z koně a bral s sebou plášť, do kterého chtěl Lauru zabalit.
Přiběhl za ní a chtěl jí zvednout ale vysmekla se mu a spadla na zem.
Sebastian se znovu sehnul ale to už se Laura postavila a chtěla se otočit a utéct. Pár kroků, ale neúspěšných.
Sebastian ji ale chytl za zápěstí a přitáhl k sobě.
S plamenem v očích se na ní podíval a Laura i před tu zimu ucítila horko jeho paže.
Sebastian už to dál nevydržel. Její kouzlo už snášel dost dlouho. Plné rty ho sváděly už jenom svým pohledem. A to ještě nezačal o průsvitné košilyi, přes kterou prosvítala její ňadra.
Políbil ji. Laura se vzpírala ale jeho stisk drtil její tělo a jeho horké rty se přitiskly na ty její.
Tohle ještě nikdy nepocítila. Ta touha a plamen, který v ní Sebastian zapálil ji Laurent nikdy nemohl dát..
Laurent.. v tuhle chvíli byl jen matná vzpomínka na domov.
To co právě zažila ji převrátila všechny představy vzhůru nohama.
Sebastian do toho polibku dal všechen vztek, všechnu touhu a všechen smutek, který ho v posledních několika dnech sužoval...
Kvůli Lauře. Její ňadra ho tlačila na hrud a on cítil, jak se v něm probouzí divokost.
Když se Laura odtrhla, roztřeseně se podívala na Sebastiana.
,, Sebastiane..." zašeptala a nastrčila si vlasy za ucho. Připadala  si zranitelná.
,,Lauro.." podíval se na ni, s ještě neuhasenou touhou, která ho k ní táhla..
V tu chvíli se vzpamatoval. Za to Laura stála jako omráčená. Podívala se na Sebastiana a svezla se na zem, ale Sebastian jí chytil dřív než stihla dopadnout. Zabalil jí do pláště a v náručí ji nesl je koni. Z jejich dlouhých vlasů tekla voda proudem a nos měla zimou začervenalý. Už zase vypadá tak křehce.. jako porcelánová panenka pomyslel si Sebastian.
Opatrně se s Laurou vyhoupl do sedla a triskem vyjel k hradu. Pospíchal, protože cítil, jak přerívavě Laura dýchá a to mu dělalo starosti.
Poslední dny dala zabrat nejen jemu ale především sobě. Pokaždé když vyšla ven měla jen noční košili a pršelo. S úzkostí v srdci dojel k hradu.
Ze srdce se o ni bál.
On ale neviděl, co se děje Lauře v hlavě. Rudá a horká. To byla její myšlenka na Sebastianovy rty.

Rychle přiběhla Agáta a odvedla koně.
Sebastian pospíchal s Laurou do pokoje, jí určenému. Kdyby to byl někdo jiný, měl by vztek, už potřetí nesl někoho do prvního patra hradu. Ale jestliže se jednalo o Lauru, Sebastian dělal všechno co mohl.          Z Laury stáhnul promočený plášť, zabalil ji do silné deky, přiložil do krbu a s ní v náručí se posadil k ohni.
Chtěl aby se ohřála.. čekal až roztaje, až se přestane třást a její rty budou zase růžové.
I když ho přemáhala únava, tak s někým tak nádherným jako Laura v náručí, zkrátka usnout nedokázal.
Laura už se přestávala třást. Jejím rtům se vracela růžová barva a on jí rukou setřel bláto z jejího nádherné obličeje.
To Lauru probralo.
Když otevřela oči viděla Sebastiana, jak se nad ní sklání Sebastian a oheň, který ji hřál její rozbolavělé tělo...
,,Lauro, vy vypadáte jako anděl..." Pronesl Sebastian a poprvé od svého dětství se upřímně usmál...
Lauře to vzalo dech...