Píseň hor

Procitnutí

,,Eugenie?"
,,Už se probouzí, říkal jsem že to nic není."
,,Colette, pomozte Eugenii. Poté ji odveďte do jejích pokojů."
Hlasy k ní doléhaly z velké dálky ale rozuměla co říkají.
Když se probrala, byla už ve svém pokoji a Colette jí podávala bylinný odvar.
,,Byla jste moc bledá drahoušku, otec měl o vás strach." řekla starostlivě Colette.
Colette byla baculatější malá dáma které táhlo na 50, ale Eugenie Laura jí měla ráda.
Někdy i více než matku. Colette byla něžnější a chápavější než matka.
Eugenie se pokusila vstát. Podařilo se. Chtěla zjisti zda jsou v otcově společnosti stále ti dva muži...
Ti muži? Dá se jim tak říct? Takové oči neviděla na obrazech nebo v bájích.
Otevřela dveře vyšla na chodbu.
Spatřila Laurenta, jak šel chodbou. Když zahnul směrem k ní, všimnul si jí a přiběhl za ní.
,,Už je vše v pořádku má drahá?"
,,Ano Laurente, děkuji. Smím se zeptat zda jsou bratři Maintenonovi stále na zámku?"
,,Nejsou, odjeli hned poté co jste omdlela má drahá. Odjeli bez jediného rozloučení. Způsobili vám snad něco?"
Laurent si všiml jak se na Eugeniině tváři oběvil výraz smutku, zklamáni ale i nadšení zárověn.
,,Ne jsem absolutně v pořádku, je mi skvěle." odpověděla nejistě a mačkala si při tom sukni růžových šatů.
,,Dobrá, teď mne prosím omluvte. Musím něco vyřídit." Ve spěchu ji lehce políbil na čelo a odběhl.
Eugenie Laura osaměla. Na dlouhé chodbě bylo slyšet jen silné, velké kapky hlučně bušící do okeních tabulí a rozrážejicích se na venkovní dlažbě a střeše zámku.
Pršelo opravdu vidatně.
Eugenii prolétla hlavou myšlenka na záplavy ale rychle zase zmizela.
Stejně tak, jako Sebastian.
Který jí způsobil mdloby jediným pohledem...
Z myšlenek ji vytrhla až přítelkyně Franca, která běžela chodbou za ní.
,,Tak co? Jaké to bylo?"
,,Jaké bylo co?" Odpověděla zmateně Eugenie Laura.
,,No přece setkání se Sebastianem de Maitenon, víš co se i něm říká? Že je to pán všeho zla? Že žije v tom zakletém hradě úplně sám?" vychrlila ze sebe Franca.
Eugenii Lauře se při vyslovení jména Sebastian de Maintenon vybavil vždy jen ten temně modrý pohled který jí viděl až do duše, a jeho horká drsná dlaň která uchopila tu její.
,,Ne to jsem nevěděla." A zatvářila se nepřítomně. Myšlenkami totiž byla úplně někde jinde.
Ale rychle se otřepala. Nechtěla aby Franca něco poznala. Je hrozně upovídaná.
,,Takže mi to asi budeš muset povědět." Zasmála se Eugenie Laura.
Franca ji smích oplatila, chytla ji za ruku a táhla ji se smíchem do svých pokojů.