Píseň hor

Camaieu

Stejný čas, jako v předchozí kapitole. Děj se odehrává znovu. Hlavní postavou je teď Sebastian.

Venku se ještě nerozjasnilo ale Sebastian a už byl na koni a strmou, kamenitou cestou jel z hradu do města. Mrazivý vítr ho šlehal do tváře a protože si nevzal rukavice, mrzly mu klouby a prsty na rukou.
Ale jemu to nevadilo. Necítil mráz protože cítil lásku.
Jel do města kvůli Lauře. Musel jí sehnat ty nejlepší šaty.
Protože ona si je zaslouží.
Ona je ta jediná, která z něho dokázala udělat člověka schopného milovat.
...
Pomalu se blížil k branám Le Bouscatu.
Docválal až k bráně a potom musel sesednout. Vchod do města byl obehnán stánky a vesničany, co přišly prodávat svojí poslední sklizeň. Všude se to jen hemžilo lidmi. Sebastian všechny převyšoval nejméně o hlavu. Když se chtěl prodrat davem, každý mu radši sám ustoupil. Věděli co je zač. Sebastian de Maintenon. Hradní pán, který unesl slečnu Eugenii Lauru, a zneuctil ji. Opovržlivě na něj hleděli. Sebastian si jich nevšímal. Každého kdo se mu podíval do očí, probodl svým pohledem a dotyčný okamžitě sklopil zrak. Prošel davem a dostal se na už ne tolik zalidněné náměstí.
Rozhlédl se a hledal obchod s šaty. Zahlédl jeden. Nad vchodem měl světle růžovou ceduli s nápisem Camaieu. S uzdou v jedné ruce, došel Sebastian až k obchodu. Gilitise uvázala a vešel dovnitř.
Ve dveřích se musel sklonit protože pro něj byly příliš nízké. Jako první ho porazil závan látek.
Před ním se rozprostírala malá, tmavě fialová místnost. Po stěnách byly pověšené šaty všech barev a velikostí. Tohle Sebastian viděl poprvé v životě, nikdy neměl potřebu kupovat nějaké ženě šaty.
Se skrytým úžásem se rozhlédl.
Uprostřed byl malý dřevěný pult a na něm položené papíry s brkem. Za pultem seděl malý, vyhublý mužíček, s kulatými brýlemi na nose a s tužkou za uchem.
Sebastian dvěma kroky přišel k němu. Mužík se zvednul.
,,Co si budete přát milostivý pane??" Otázal se nepřirozeně vysokým hlasem a usmál se na Sebastiana.
,,Ty nejlepší šaty, které tu máte." Zabručel ale mužíka to nijak nevyděsilo.
,,Jak si račte přát mladý muži. Pojďte za mnou." Dodal. Na patě se otočil a Sebastian ho následoval.
Prošly dalšími nízkými dveřmi a dostali se do už vetší místnosti. Podél stěny byly postavené figuríny a na nich byly pověšené šaty všech barev, vyšívek, materiálů a velikostí.
,,Zde je máte pane." zaskřehotal mužík a ukázal na několik desítek figurín a pověšených šatů.
,,Račte si vybrat, tyhle." Ukázal na světle zelené, se zlatým závojem.
,,Jsou dovezené až z Indie."
Potom ukázal na další. Tmavě fialové, s bílým hedvábím a zlatou vyšívkou, která pokrývala celou sukni.
,,Tyhle jsou odsud, vyrobené na Španělský styl." Řekl a vzal do ruky jejich hedvábí.
Poté se rozpovídal a ukazoval ještě na další a další šaty v místnosti ale Sebastian už ho nevnímal. Hledal ty, které byly hodné toho aby je nosila Laura. Oči a přejížděl všechny figuríny a stěny plné šatů.
Až jeho oči spočinuly na jedné figuríně v rohu místnosti.
Visely na na ní bílé šaty s nabíranou sukní s volány. Na ní byly jako okvětní lístky položené dvě vrsty hedvábí. Výstřih byl šit tak, aby odhaloval ramena a byl lemován zlatými vyšívkami. V pase byly šaty zdobené zlatými perlami.
Od ramenou se jim táhlo hedvábí a na jeho konci byly malé zlatavé volánky.
,,Tyhle." Ukázala Sebastian na šaty a podíval se na mužíka.
,,Opravdu pane? Máme tady spoustu jiných, lepších šatů. Tyhle sem jednou prodal nějaký muž protože neměl peníze pane. Opravdu je chcete?" Ptal se.
,,Ano chci." Zahřměl Sebastian a mužík se leknul.
,,Dobrá jak si přejete. Pokud by jste byl tak laskav a chvilku počkal. Šaty vám zabalím."
Sebastian se zamračil a odešel k pultu.
Mužík mezitím sejmul šaty z figuríny. Složil je a uložil do dřevěné truhly s vyrytým názvem obchodu. Přešel zpět k pultu a podal krabici Sebastianovi. Ten zaplatil a bez rozloučení opustil obchod.
Vyskočil na Gilitise s truhlou v podpaží a vyjel na hrad. Vítr po cestě už nebyl tak studený a Sebastian doufal, že se Lauře šaty budou líbit. Živě si dokázal představit, jak je má na sobě a točí se až se sukně zvedá a vytváří okolí ní kolo z hedvábí.
...
Cesta uběhla rychle. Když dojel k hradu, už pomalu svítalo. Nechtěl aby byla Laura vzhůru. Chtěl ji překvapit.
Ostatně, tohle bylo vůbec poprvé, co chtěl někoho překvapit.
Agáta okamžitě vyběhla ven.
Sebastian ji sdělil téměř všechno.
,,Tuhle truhlu uklidíš do mého pokoje tak aby ji nikdo nenašel, rozumíš?" Agáta pokývla hlavou a převzala truhlu.
,,Lauře přines snídani do pokoje a řekni, že nechci aby scházela dolů." Vydechl Sebastian potichu.
Agáta znovu přikývla a s truhlou odběhla do hradu.
Sebastian slezl z koně a koukal na zavírající se dveře.
Ale jeho instinkt ho donutil podívat se k Lauřiným oknům. Cítil na ní její pohled.
Stála tam.
Stála tam a svýma světlýma očima ho upřeně pozorovala. Podíval se jí do očí.
I přes tu dálku cítil tu touhu, kterou v něm Laura dokázala probudit pokaždé, když na ní jen pomyslel.
Dlouho upřený pohled jejích světlých nevinných očí nevydržel. Odtáhl se od jejích oken. Uchopil koňskou úzdu a odešel s Gilitisem do stájí.
Když byl hotov odešel přes nádvoří zpět do hradu.
Zabouchl za sebou velké mohutné dveře a vyšel po schodech ke svým pokojům.
Usedl na postel a chtěl si ještě na chvíli odpočinout ale nešlo to.
Musel vidět Lauru.
Musel se jí podívat do jejích nevinných očí.
Musel se dotknout jejího dokonalého těla..
Musel...