Píseň hor

Není cesty zpět

Několik dní a nocí proležela Eugenie Laura v horečkách. Když se jí na chvíli vrátilo vědomí, cítila jak jí podpírá velká dlaň, a hladí jí po hlavě.
Během stavů kdy se jen zmítala v horečkách, na hranici mezi životem a smrtí a blouznila u ní Sebastian proseděl celé noci. Nedopustil aby se jí cokoli stalo. Měnil ji obklady a sám převazoval ránu na noze. I když nikdy nebyl trpělivý, ale spíše vznětlivý a nedůtklivý, pro Lauru by udělal i nemožné. Zkrátka ho dokázala polidštit jen svou přítomností.
Vždy když do jejího pokoje přišla Agáta, vyhnal ji. Chtěl se o ní postarat sám.
Kdekdo by si pomyslel, že když je dívka jejího postavení na hradě jen s pánem, příjde o svou čest během první noci.
Ale Sebastian to nedopustil. Držel se. I když mu to drancovalo nervy, pro ní to zvládnul.
Počítal s tím, že až se uzdraví tak ji odveze zpátky na zámek a zapomene na ni. Byla sice nádherná, to ano.
Ale nikdy by si nemyslel že by se do ní mohl zamilovat.
Chtěl jí odvézt zpátky den po tom co se vrátil z karet ale znemožnila mu to nejen samotná Laura, ale záplavy, které pohltily celé údolí. I když se Laury rodina snažila přivést ji zpátky, protože se blížil svatba Laurenta s Laurou, záplavy jim to znemožněly. Musely se odstěhovat do zimního sídla, které stálo na kopci, takže tam voda nemohla, ale starý Dampierre ze srdce nesnášel Sebastiana. Neměl sice ponětí o tom, že se v den jejích narozenin Laura procházela v dešti po zahradě. Neměl ponětí o tom, že právě Sebastian jí zachránil život. Zkrátka ho bezdůvodně nenáviděl. Hodlal pro ni poslat hned jak voda ustoupí a provdat ji za Laurenta co nejdříve.
I její necitlivá matka celé dny proplaka, bála se o Lauřinu čest. Ona sama Sebastiana moc neznala, ale litovala chvíle, kdy se rozhodla, že ho pozve na Lauřiny narozeniny. Sebastiana nic z toho ani při nejmenším nezajímalo. Měl oči jen pro Lauru. Za záplavy byl celkem vděčný. Měl víc času na to, poznat Lauru z jiné stránky.
Ale i když se několik dní zmítala v horečkách, nic z toho jí neubralo na kráse. Ani trochu. Horečka jí rozpálila tváře do červena a oči měla jako skleněné. Vypadala jako porcelánová panenka. Sebastian se o ní bál pokaždé, když jí měnil obklad, když jí převazoval ránu, když se do ní snažil dostat jídlo. Bál se aby jí neublížil. Nechtěl aby strádala. Chtěl aby měla všechno a nic jí nechybělo.
...
,,Asi máte ráda procházky v dešti a ničení vlastního zdraví Lauro, že?" zeptal se Sebastian ironicky když se Laura probrala k plnému vědomí. Hlava jí třeštila ale rána na noze už byla téměř zahojená.
,,Jmenuji se Eugenie, a nemáte právo se mě na nic ptát, unesl jste mě a držíte mne zde! Nemáte na to žádné právo!" rozkřikla se Laura až se jí do očí prodraly slzy.
Snažila se potlačit vzlyk ale marně.
Slzy se jí kutálely po tvářích jako těžké perly. Sebastian si toho nejprve nevšiml, protože si myslel že se bude chtít vykřičet, ale když bylo ticho, ohlédl se.
Při pohledu na ni mu málem puklo srdce.
Seděla uprostřed velké bílé postele s vlasy schozenými do obličej jako ztracená v oblacích.
Dvěma kroky došel k posteli, posadil se na její kraj a vzal Lauřiny ruce do dlaní. Měla studené jako led. Sebastiana to vyděsilo ale její ruce pevně sevřel, zvedl k ústům a políbil.
Ve chvíli kdy to udělal Laura přestala zcela plakat. Podívala se mu zaslzenýma očima do obličeje. Tentokrát byla odhodlána nápor jeho pohledu vydržet.
A taky vydržela.
,,Proč pláčete, Lauro?" Zeptal se úzkostlivě Sebastian a stále se jí díval do uplakaných očí. ,,Povězte."
Takové chování by od někoho jako Sebastian de Maintenon nečekala. Ani v tom nejšílenějším snu. Nechápala proč je na ni tak milý, když byl podle jiných jen zlý, protivný a působil nedostupně a před ostatními se raději zavíral na hradě.
Ale byla v takovém citovém rozpoložení, že ji to vůbec nezajímalo..
,,Tu noc.. Tu noc v té zahradě.. to jste byl vy?"
Zeptala se přiškrceně.
,,Ano, byl sem to já."
,,Jak jste se tam dostal? Vždyť jste odjel. Laurent mi tvrdil, že jste odešel bez jediného rozloučení."
Při vyřčení Laurentova jména, se mu objevila nechuť. Nesnášel ho, kdyby mohl vyzval by ho a zabil. To on nechal vylovit všechnu zvěř v jeho lesích. Laurent lezl tam, kam neměl, a myslel si, že je něco víc, než doopravdy byl.
,,Váš snoubenec se mýlil. Zámek jsem neopustil. S vaším otcem a mým bratrem jsme hrály karty. Poté jsem se nepohodl s bratrem a musel jsem jít ven. Ano. Mohl jsem odjet, ale když jsem věděl že tohle je ta poslední příležitost kdy vám mohu pohlédnout do očí, rozhodl jsem se zůstat. Váš křik jsem slyšel i přes ten hustý déšť. Nejprve jsem se zbavil toho zvířete a poté jsem Vás odvezl na svůj hrad. Ovšem, měl jsem v plánu Vás odvézt zpátky na váš zámek hned jak se zotavíte. Věřte mi, v žádném případě bych nikdy nechtěl bez jakéhokoli důvodu pošpinit vaši pověst."
Lauře se při těch slovech rozlil ruměnec po tváři.
,,Ale moje plány se zkomplikovaly poté, co jste v tu noc, kdy jsem se vracel z údolí rozhodla, že se projdete po našem lese.
Když jsem vás spatřil, byla jste studená jako led a promáčená až na kost, odnesl jsem vás do vašeho pokoje.
Tak jako o vás, jsem se ještě nikdy o nikoho nebál Lauro, musíte mi věřit." řekl se slzami v očích Sebastian.
Laura byla ohromena tím co právě slyšela. Její mozek se zdráhal tomu uvěřit.
,,Takže vy... To vy jste mi zachránil život?" Zeptala se kajícně Laura a pohlédla Sebastianovi do očí.
,,Ano." odpověděl tvrdě.
Laura si ze všeho nejvíc přála aby to byl Laurent kdo ji zachránil, potom už by pro ni byl dokonalý... Ale tohle nečekala ani v tom nedivočejším snu. Všechno se tím zkomplikovalo.
,,Sedával jsem u Vás celé noci Lauro, převazoval jsem Vám vaše zranění a měnil Vám obklady. Nikdy. Nikdy bych nedopustil aby se Vám něco stalo. Nikdy!"skoro vykřikl a podíval se na Lauru.
Ta stále nevěřila tomu, co slyší.
,,Tohle nesmíte říkat, víte, že jsem zasnoubená." vydechla. Vůbec se jí nelíbilo, jakým směrem se situace začala ubírat. Připadala si bezmocná.
,,K čertu se zasnoubením!" rozkřikl se. ,,K čertu s Laurentem de Artois. On si vás nezaslouží Lauro! Jeho si vzít nesmíte! Rozumíte!?" V očích měl ohně a Laura se začínala bát.
,,Pane, já Vás neznám. Jedná se zcela o náhodu, že jste byl ten večer v zahradě taky. Samozřejmě jsem Vám velice zavázána, ale to nic nemění na tom, že je stanovené datum svatby a nedá se s tím již nic dělat." Řekla jak nejklidněji dokázala, ale stálo jí to velké úsilí.
,,Vidím, že jste již zcela zdráva." Pronesl. V jeho hlase slyšela rozhořčení ale i smutek.
,,Tak mi tedy povězte co Vám brání v tom, odvézt mě zpátky na zámek?" zeptala se, protože ji to opravdu zajímalo.
,,Jak jsem chtěl říci. Moje plány jste nezkomplikovala jen Vy sama, ale i silné deště, které začly v den vašich narozenin a od té doby neustaly. Tyto deště způsobily záplavy které si vyžádaly za oběť celé údolí pod hradem, včetně Vašeho zámku." vydechl Sebastian a znovu uchopil Lauřiny studené ruce. Laura se z jeho rukou vyprostila.
,,Propána, co moji rodiče? Co moje sestra a bratr, co se jim stalo?! Sebastiane!"
Bylo to poprvé co ho oslovila jménem, Sebastian se nad tím v duchu pozastavil ale rychle se probral.
,,Všichni jsou v pořádku Lauro. Nemusíte o ně mít strach. Odjeli do zimního sídla na jihu kraje. Musí tam přečkat dokud záplavy neustoupí. Váš otec vás chtěl vzít samozřejmě sebou ale byla jste ve velmi špatném stavu a cestování bylo zcela vyloučeno."
Laura se na něho podívala. V tu chvíli cítitila jenom vztek. Ale po chvíli už jenom lítost a smutek. Neměla tu nikoho komu by se mohla svěřit. Jenom Sebastiana a v něm samotném se zatím vůbec nevyznala.
Byla ztracená. Naprosto ztracená. Copak ona, by se odsud mohla dostat? A sama? Zklesla a odvrátila zrak od Sebastiana. Všiml si toho.
Obešel postel a jemně jí objal.
Nejprve se chtěla vzpouzet ale po chvíli to vzdala.
Potřebovala někoho z koho mohla přebrat teplo a přimknout se k němu.
...
Potřebovala muže...
A i když nechtěla... Musela si přiznat, že takový by Laurent nikdy nedokázal být. Na to jí byl až moc podobný. Zmohl se vždy jen na letmé dotyky či polibky.
Ale z jeho objetí nikdy necítila teplo ochránce. Nikdy v ní nevzbuzoval vášeň, radost či smutek. S ním se cítila jen šťastná... jako s nejlepším přítelem. Ale víc nemohla. Zkrátka ne s Laurentem.
Dlouho se držely v objetí. Laura už byla unavená stálým pláčem.
Sebastian ji ač nechtěně musel pustit a vzdát se jejího teplého dotyku. Věděl, že než vstřebá všechny ty informace, bude to pro ni těžké. Musí si odpočinout.
Chtěl ji pustit a odejít ale Laura nechtěla aby odešel. Teď zoufale potřebovala jeho objetí. Tak zoufale moc... Vůbec se nepoznávala. Co to vůbec dělá?
Opřela se a lehla si na jeho velkou teplou hruď a v mžiku upadla do hlubokého spánku...