Píseň hor

Něco za něco

Někde uvnitř Lauru bolelo svědomí a zoufale si přála aby na Sebastianovi našla něco, co by na něm mohla nesnášet a mohla se tak v klidu vrátit k Laurentovi. Ale marně. Vlastně to ani nechtěla.
...
Ten večer co ji Sebastian držel v náručí u krbu a říkal jí jak je nádherná. Ten večer co z jeho těla čerpala nejen teplo ale i energii a pocit bezpečí. Ten večer si zkrátka uvědomila, že toho Laurent nebude nikdy schopen. Nikdy.
Právě v ten večer jí připadal tak něžný... tak lidský a tak... Smutný. Takového ho nikdy předtím neviděla..
A určitě byla i první, kdo ho takhle viděl.

Zamilovaného, celým jeho srdcem.
Toho se Laura bála. Nevěděla co všechno je schopen udělat pro lásku k ní a měla strach o svoji rodinu. A on toho všeho schopen byl.
Sice ty pomluvy co se o něm roznášely říkaly, že je krutý, nelítostný a zlý pán temnot, ale to co zažívala ona na hradě, se podobalo spíš románům, které čítávala, když ještě byla na zámku, a které ji rozpalovaly tváře do ruda.
Bála se jeho zamilovanosti ale už ne tolik jeho samotného. Sice jí vždycky trochu děsil jeho zjev, když se rozzuřený vracel z údolí, z hospody, kam jezdíval hrávat karty. V tu chvíli jeho oči vždycky ztratili tu modrou barvu a byly černé...
a tak hluboké.
Vždycky se zamkla do pokoje, stála u okna a čekala až bušení na dveře jejího pokoje a volání jejího jména utichne. Tyhle chvíle neměla ráda.
Vždycky je protrpěla se slzami v očích.. bolelo jí, že mu musí takhle ubližovat protože nebýt jeho, byla by už dávno mrtvá.
Ale nebýt dveří a zámku, už by dávno nebyla panna. Nesnášela to.
Sebastiana to bolelo ještě víc než ji.
Snažil se, se sebou bojovat. Dávalo mu to hodně práce ale snažil se opravdu hodně..
...
Během té doby, co byla Laura na hradě a její otec zlostí bez sebe, podzim pomalu odcházel a přicházela zima. Venku začal padat hustý sníh a z vody v údolí se staly ledové plochy. Laura se v té době chystala na odjezd i přes Sebastianovy rozmluvy ale údolí místo vody, zapadalo sněhem.
Laura bya vydána na milost a nemilost Sebastianovi de Maintenon.
A neměla z toho vůbec dobrý pocit, i když tu pomyslnou zeď, která mezi nimi byla už od jejich prvního setkání na jejich narozeninách, Sebastian pomalu ale jistě rozbourával.
A Laura taky zjistila, že jí je v Sebastianově přítomnosti jinak, než v Laurentově. Měla vedle sebe muže, ne chlapce. A její srdce chtělo muže..

Studené zimní večery byly na hradě útulné. V každé obydlované místnosti se vytápělo a v jejích pokojích bylo příjemné teplo.
Z toho jediného večera, kdy se sama vydala do hradního lesa se poučila, a do lesa chodila už jen, tom nejnutnějším případě s Agátou nebo se Sebastianem. S ním chodila raději než s Agátou. On jí totiž celé hodiny dokázala vyprávět o jeho rodině, o tom jak byl ve válce a o tom jak jako malý chlapec, prozkoumával zapletité chodby pod hradem. Vyprávěl jí o svém dětství, o svém mládí a o tom jak z rukou svého umírajícího otce, přebíral celý tento hrad. Dal ho jemu, protože Lucas byl v tu dobu ženatý a se svou ženou žil v zámku daleko od rodného kraje. On hrad k ničemu nepotřeboval a tak ho dostal Sebastian.
Už od začátku tu žil sám. Agátu zdědil po otci.
Stejně tak jeho koně, bílého hřebce Diligitise, což z latiny znamená Milovat.
O hrad se tedy staral jen on a Agáta.
Ale i přesto, to tu vypadalo nedobytně.
V těchto chvílích ho Laura se zájmem poslouchala, protože si byla jistá, že je první osoba, které Sebastian vypráví o své rodině a on svém dětství.
Velice si toho vážila. Vidět člověka jako je Sebastian de Maintenon, jak se někomu svěřuje je opravdu srdcervoucí.
Celé ty roky co žil sám si neměl s kým povídat.. neměl se komu svěřit a jediné co bylo jeho společníkem byla zlost. Proto si ostatní mysleli, a Sebastian i takový dojem vzbuzoval, že je uzavřený a zlý..
To Lauru trápilo. Věděla že takový doopravdy není. Věděla jaký dokáže doopravdy být..
A v té chvíli, si uvědomila, že se pro ni stal někým cennějším, než je ona sama.
...
,,Agáto!!" Ozvalo se od brány, v jeden z těch večerů, kdy se vracel z údolí. Hluboký hlas proříznul ticho a dolétl až do Lauřiných pokojů.
Rychle se zvedla od stolu a podívala se z okna, které směřovalo na nádvoří.
Jindy by dvakrát otočila klíčem ve dveřích, ale všimla si, že je něco jinak.
Sebastian z koně slézal pomalu a opatrně a na tváři mu při tom byla vidět bolest.
Z pravého spánku mu tekla krev a bolestně došlapoval na pravou nohu.
Když to Laura spatřila, obratně na sebe hodila župan a vyběhla na chodbu.
Mezitím Agáta bez emocí vyběhla na nádvoří a odvedla koně do stájí. Věděla, že v tomhle stavu si s ní rozhodně povídat chtít nebude.
Sebastian si ztěžka sedl na venkovní zasněžené schody. Krev ze spánku mu stékala do oka a odkapávala na bílý sníh, na kterém se rozpíjela do velkých sytě červených skvrn. Prstem si otřel pramínek krve ale po chvíli zase ukápla.
Laura rozrazila velké mohutné dveře a na schodech spatřila umordovaného Sebastiana. Srdce jí málem puklo. Sebastian seděl doslova přimrzlý ke schodům a polovinu tváře měl zalitou krví, pravou nohavici roztrženou a z nohy mu koukala rukojeť nože. Lauře se málem podlomila kolena když ho spatřila ale rychle se vzpamatovala. Takhle umučeného a psychicky vyčerpaného, ho ještě neviděla.
Ale moc dlouho nepřemýšlela.
To on jí zachránil život! Teď musí ona zachránit ten jeho.
Klekla si před něj do studeného sněhu a teplou rukou mu přejela po jeho zmrzlé, zakrvácené tváři. Sebastian jí přes krev v očích neviděl do obličeje ale to teplo z její něžné ruky ho probralo k životu. Bolestně se na ni usmál, snažil se aby nepoznala jak moc trpí, když ví, že teď je to on, kdo je ten slabší, myslel si, že ho tam nechá umrznout, tak jak by si to zasloužil ale Laura nic z toho neudělala.
Stáhla ruku zpátky. Krev si otřela do bílého županu a podívala se na rukojeť nože, zabodlého v jeho pravé noze.
Sebastian věděl, že teď nemá cenu odporovat.
Zamračil se na Lauru, ale ona se jen roztřeseně usmála. Dlouhé vlasy si nahodila na záda a podívala se Sebastianovi do očí.
,,Teď se nadechněte a něčeho se pevně chyťte, bude to bolet." řekla a dala si zatoulaný pramen vlasů za ucho.
Sebastian si na schodě trochu poposednul do zádu natáhnul nohu a zatnul pěsti. Nechtěl v jejích očích vypadat jako někdo kdo se hned zalekne nože. Protože ona se ho nezalekla. Když ona ale vypadala tak nádherně. Zamračila se, a soustředěně studovala nůž.
Pak chytla rukojeť , dvakrát celou ránu změřila pohledem a prudce s rukojetí škubla směrem k sobě a celý nůž mu vyjel z nohy. Krev z nože se Lauře otřela o bílou košili.
Nádvořím se ozvalo bolestné Sebastianovo zavrčení a Lauřin prudký výdech.
Dokázala to!
,,Tak, to by jsme měli." pronesla Laura a odhodila nůž do sněhu a lehce se na Sebastiana usmála. Toho její úsměv zahřál a usmál se na Lauru taky. Potom se s úsměškem podíval na nůž a zašeptal chraplavým hlasem. ,,Dnes vám to opravdu moc sluší Lauro." Laura k němu vzhlédla a ucítila jeho pohled na svém těle. Znérvóznilo ji to.
Roztřesenýma rukama vzala cíp svého županu a s lehkostí mu otřela velkou krvavou ránu na noze a kusem plátna z jeho košile, který ji podal, mu ji ovázala. Potom vzala druhý cíp županu a otřela mu krev na obličeji a vysušila ránu na spánku. To už se jí ruce přestávaly třást a začínala se pomalu usmívat.
A v tom ji Sebastian spatřil.
I když v ruce držela cíp županu s jeho krví a na sobě měla jen lehkou noční košily promáčenou od sněhu a její dlouhé vlasy byly plné sněhu. Vypadala nádherně. Sebastiana zahřálo teplo a doopravdy se usmál.
,,Lauro... moc Vám děkuji..." řekl tiše svým hlubokým hlasem a natáhl ruku k té její.
Laura jeho ruku uchopila a přitiskla si ji na tvář. Usmála se na něj.
,,Vy mi nemáte za co děkovat Sebastiane, to vy jste mi zachránil život." řekla a postavila se.
,,Teď vás musíme dostat dovnitř." Řekla a dala si ruce vbok.
Vypadala při to tak uličnicky. Sebastianovi se na tváři vyronil jeden z jeho ironických úsměvů. Pokusil se vstát na svou poraněnou nohu ale bolelo to. Zaskučel, ale Laura ho z jedné strany podepřela a snažila se ho přimět vstát.
,,Možná že umrznete jindy, ale rozhodně ne teď." Pronesla. Na to jak byla malá a hubená měla sílu. Sebastiana to ohromilo.
Na její přikázání se i přes bolest zvednul. Přiměla ho aby se o ni opřel. I když nechtěl musel to udělat. Nechtěl se o ní opírat celou vahou a tak se alespoň trochu snažil došlapovat na zraněnou nohu.
Ale ta ho bolela jako čert a rána na hlavě hrozně pálila.
Nejprve se sám opřel o zeď hradu a Laura otevřela mohutně dveře. Pomohla mu vejít dovnitř do tepla a potom dveře zase zavřela.
Společně vyšly schody vedoucí do Sebastianových pokojů. Pro Sebastiana to byla hrozná bolest, ale veděl, že to Laura dělá pro něj.
Ostatně, už od začátku se ho Laura chtěl zeptat co se stalo ale neudělala to. Věděla že až bude chtít, řekne jí to sám. Došly ke dveřím jeho pokoje.
Laura jednou rukou pomalu otevřela dveře a ujišťovala se při tom, že nedělá nic čím by ho rozzlobila. Teď poprvé pronikla do jeho soukromí. Do jeho samotného pokoje, který byl velký ale tmavý. Na zdi byly jen dva obrazy celého hradu a naproti velké posteli byla knihovna plná knih. Vedle ní byl veliký psací stůl a na něm plno papírů s perem a inkoustem. Lauře div nevypadly oči. Pomohla mu k posteli a přitom se furt rozhlížela po pokoji. Věděla, že je to neslušné ale neovládla se. V pokoji byla tma a myslela si že ji Sebastian nevidí ale mýlila se. I přes ukrutnou únavu pozoroval každy její pohyb. Pro něj byla ta nejdokonalejší žena na světě.
Sebastian se svalil na postel a okamžitě ho přemohla únava. Víčka se mu už zavírala ale stále pozoroval Lauru. Ta mezitím přiložila do krbu. Když vhodil poleno, jiskry se rozlétly přímo Lauře na košili a vypálili do ní malé dirky. S politováním se na košili podívala.
,,Koupím Vám novou." Dodal Sebastian, když si všiml jak ji Laura pozoruje.
,,To nebudete muset." Řekla a vyšla směrem k posteli.
Potom mu sundala velké, těžké boty, černý, promočený kabát a dala je vysušit ke krbu. Sebastian už nic nenamítala jen se usmívla.
Když Laura naposled přiložila do krbu, dala se na odchod ale ve dveřích ji zastavil Sebastianův hlas.
,,Prosím neodcházejte Lauro, vím že mě nemáte zrovna v lásce... Ale prosím vás. Jediný lék na moje bolesti jste vy." Řekl skřípavým hlasem a opřel se o lokty.
Laura se jen nevěřícně usmála. Dnes to dopadlo opravdu jinak než pokaždé. Začínala uvažovat.
Vždyť je i zraněný, přece by jí nic neudělal, pomyslela si.
Sebastian nápor bolesti dlouho nevydržel a opět si lehnul. Laura potichu zavřela dveře Sebastianova pokoje a pomalu došla k jeho posteli.
Zastavila se těsně před ním. Nervozita ji kolovala tělem.
Dlouho se odhodlávala ale Sebastian nic neříkal. Jeho křišťálově modré oči sledovaly každý její pohyb.
Laura pomalu rozvázala šňůrku u zakrváceného županu a nechala ho sklouznout z ramenou na koberec Sebastianova pokoje.
Světlo od krbu osvicovalo Lauřinu bledou pleť a jejím světlím vlasům dávala zlatou barvu. Sebastian na ní mohl oči nechat.
Někoho tak nádherného ještě nikdy neviděl. Její ňadra, její nádherné boky a její nádherné tělo.
Vypadala jako něco co není skutečné. Něco čeho se nikdo nemůže dotknout a ani o tom snít..
Ale ona teď stála před ním. Živá a opravdová, jen v tenké noční košili, špinavou od jeho vlastní krve. Pomalu odhrnula přikrývku vedle Sebastiana a vklouzla k němu do postele.
Sebastian ji jen nevěřícně pozoroval.
Laura pod jeho pohledem znejistěla ale jakmile se přimkla k jeho širokému hrudníku a jednu ruku mu položila na prsa, všechna nejistota i únava z ní odpadly.
Sebastian jí rukou projel hustými jemnými vlasy a uvědomil si, jakou důvěru k němu Laura chová. Obrovskou.
Otočil na Lauru hlavu a zadíval se do jejích světlých nevinných očí.
,,Laura já vás miluji, tak strašně moc!" řekl a Laura v jeho očích poprvé uviděla něco, co tam nikdy předtím neviděla.

Lásku.