Píseň hor

Neprávo

Laura uslzenýma očima pod drsnou látkou pytle dvakrát zamrkala, nabrala dech do staženého hrdla a roztřeseným hlasem pronesla jak nejklidněji dokázala:

,,Franco?"

Jediné co potvrdilo její odpověď, bylo překvapené nadechnutí a prudké sevření a utažení provazu kolem krku.

,,Co se stalo Franco?" Zeptala se znova Laura a její hlas už byl i když ne o moc, klidnější.

,, Nemáš ani tušení, co se chystá, tak buď zticha." Okřikl ji hlas plný vzteku.
Takhle Francu neznala.
A už vůbec si nemyslela, že jí unese!
Franca? Její nejlepší kamarádka, ke které si chodívala jako malá hrát a společně trhaly kopretiny, nebo pletly věnce z pampelišek? Ta milá a věčně veselá Franca?

Vůbec to nechápala. Byla nanejvýš zmatená.

,,Franco vysvětli mi to!" Opáčila se, protože se nechtěla nechat tyranizovat svou nejlepší přítelkyní. Byla více v klidu než předtím. Franca se nadechla a i přes varovný pohled muže, který seděl vedle ní, sundala Lauře pytel z hlavy. Jako první Laura spatřila hnědé Frančiny vlasy, stažené do uzlu, z něhož vykukovalo pár větrem rozcuchaných pramínků. Její hnědé oči směřovaly přímo na Lauru. Laura si chtěla upravit pocuchaný účes ale svázané ruce jí to nedovolily. Myslela, že jí Franca rozváže ale to se nestalo.

,,Ani to nezkoušej." Pronesla suše a pytel zmuchlala a její společník si ho zasunul do brašny. Jeho si v tu chvíli všimla Laura. To už jí začínala docházet trpělivost. Jela kočárem neznámo kam, unesena svou vlastní přítelkyní, sedíc v kočáře s neznámým mužem. Teď měla být se Sebastianem! Měli jet zpátky na hrad, protože situace nabraly tak neočekávaný zvrat..

Sebastian... Kde on teď vězí? Unesli ho taky? Co když mu ublížili?! Ne počkat, to by nezvládli. Ale co když už nežije?! Laurou znovu proběhla panika a přeběhl jí mráz po zádech. Zhluboka se nadechla a pokusem setřást myšlenky plné obav, se podívala znovu na Francu. ,,Můžeš vysvětlovat." Začala stejně suše, jako Franca dokončila.

,,Co by sis přála vědět ,,drahá přítelkyně" zasyčela jedovatě Franca a zasmála se. Onen neznámý muž jí napodobil. Lauře se vůbec nelíbil. ,,Kde je Sebastian? Co jsi mu provedla?" Zaúpěla Laura směrem k France. ,,Tvůj drahý přítel, tě teď asi někde marně hledá, ale neboj, tady si v bezpečné vzdálenosti od něj." došeptala. Bez slova ,,bezpečné" by byla Laura schopna považovat tu větu za smysluplnou.

,,Je teď hodně daleko od tebe." Vmísil se do konverzace muž. Lauře to bylo nepřijemné. ,,Kdo jste?" Opáčila Laura směrem k muži. ,,To je dobrá otázka, nemyslíš?" Otočil se muž na Francu. ,,Já říkala, že jí to řeknu sama, nemíchej se do toho rozumíš?!" Řekla trochu rozzlobeně Franca. ,,Ale představit se můžeš, to ničemu neuškodí. Nebylo by přece slušné uvádět rozenou dámu do rozpaků." Propíchla Franca Lauru. Ta se na ní jen s hraným nezájmem podívala. Očima přejela na muže. ,,Mé jméno je Simour." Pronesl a políbil Lauře ruku. Ta potlačila nechuť a přijmula pozdrav. Jeho jméno ji nijak nezajímalo. Další. Obyčejné. Třeba jí hrozí smrt, co ví. Už chtěla poděkovat za představení ale onen Simour pokračoval.

,,Simour Dampierre. Jmenuji se Simour Dampierre." řekl jakoby se samozřejmostí a sledoval Lauřinu reakci. V tom se Lauře na okamžik udělalo tak divně. Ona má v rodině nějakého Simoura? Byla zmatené ještě víc než předtím. Nechápavě nevědomky zírala na muže. Franca si tu chvíli vychutnávala. ,,Co to má znamenat?" Zeptala se směrem k France. ,,To je nějaký hloupý žert nebo co?"

,,Jaký pak žert kamarádko, on je můj bratr."

Simour? Simour je Frančin bratr? Co to má proboha znamenat? ,,Vždyť ty jsi Aubertová, ne Dampierrová. Co mi to tady naznačujete?" Dopověděla Laura a kočár se zhoupl tak, že se málem hlavou uhodila o stěnu. Franca se nadechla a začala vyprávět, na tuhle chvíli se určitě dlouho těšila:

,,Tak to vezmeme hezky pěkně od začátku. Otec tvého otce, Ivan Cruz Dampierre si vzal bohatou šlechtičnu a dědičku velkého majetku, Sylvii Constanin. Tvojí babičku. Všichni si už dvě generace myslí, že tenkrát spolu měli jenom jednoho potomka, tvého otce Alaina Dampierra. Nikdo už ale neví o tom, že během porodu se nenarodil jenom jeden potomek, nýbrž dva bratři. Alain a Donar Dampierrovi. Ivan Cruz, jakožto velmi zámožný muž, chtěl jen jednoho dědice, nechtěl rozdělovat svůj majetek mezi dva syny. Využil tedy silného vyčerpání své manželky Sylvie. Z dvou batolat si vybral to vzhledově silnější a druhé dal na výchovu služce. Zaopatřil ji dostatkem peněz aby se mohla odstěhovat a začít jiný život. S nevlastním synem, jménem Donar Dampierre. Právoplatným dědicem majetku. Donar je totiž prvorozený! Ne tvůj otec Alain!

Když Donar vyrostl a odešel do světa, díky své zručnosti ve výrobě mečů si zaopatřil místo u dvora. Tam také potkal svojí budoucí manželku, Emalii Aubertovou. Mojí a Simourovu matku a také velice blízkou přítelkyni tvojí matky. Proto, jsme vyrůstali tak blízko a stali jsme se blízkými přítelkyněmi, netušíc, že jsme sestřenice."

Laura se zmohla jen na jedinou otázku. ,,A proč jsi teda Aubertová, když tvůj otec a bratr jsou Dampierrovi?" Vypadalo to, jako kdyby Franca spolkla něco opravdu hořkého. ,, Příběh pokračuje drahá. Mým rodičům, Donarovi a Sylvii se jako první narodil plánovaný syn Simour. Otec byl nadšený, přál si syna a toho taky dostal. Stále netušil, že je dědicem velkého jmění. Svého syna učil řemeslu a vodil ho často ke dvoru. Jednou ale malý Simour utekl a otevřel vrata od ohrady. Všichni koně utekli do lesů a nikdy se nevrátili. Buďto pošli zimou, nebo je si je někdo přivlastnil. Otec tvojí matky, Ludvik Lorence tak přišel o značnou část majetku. Ve svém vzteku vyhodil Donara od dvora a sebral mu poslední výplatu. Donar byl na Simoura tak nahněvaný, že ho několikrát uhodil kovářskými kleštěmi. Nechal ho venku a přiběhl domů. Opil se do němoty a znásilnil moji matku. Ještě tu noc, se oběsil ve stodole. Simour tak zůstal jediným právoplatným dědicem, majetku Dampierrů. Ovšem ne na dlouho, do doby, než moje matka zjistila, že čeká dítě. Mě. Když jsem se narodila, matka mi dala svoje příjmení, protože nechtěla, abych na sobě musela nést břemeno jména Dampierre. Mezitím, jses do zlatých peřin narodila ty. Hrdě nosíc jméno Dampierre a tvůj otec si bláhově myslí, že to právě ty, jsi ten jediný dědic. Že to ty jsi přímý potomek rodu Dampierrů. On ale neví, že má bratra Donara, a že Donar je starší než on, nebo to, že Donar má dokonce syna Simoura! Jediného dědice!

Zatím co ty, jsi pletla věnce v zámeckých zahradách, my dřeli bídu. Ovšem, když se tvoje tak moc laskavá matka dověděla, že moje matka, její blízká přítelkyně porodila druhé dítě, a že její manžel se zabil po tom, co ho otec tvé matky vyhodil, vzala ji na milost. Ubytovala ji v nedalekém panství i se mnou a Simourem. Potom se z nás dvou staly kamarádky. Můj bratr dostal lepšího vzdělání než já. Matka mu skoro za veškeré peníze platila učitele, aby měl lepší budoucnost. Moje matka, poté řekla té tvé všechno, co se nám přihodilo a jak nešťastný osud nás zastihl. Simourovo jméno Dampierre jí zaskočilo, protože mnoho lidí se jménem Dampierre nebylo. Tak tvoje matka začala pátrat u Ivana Cruze. Ten jí po výhružce, že to poví Alainovi, všechno sdělil. To náš děd, způsobil smrt mého otce, mohl žít stejně jako tvůj otec ale to už jsou Dampierrovi. Chamtiví, nenasytní a namyšlení. Tvoje matka to věděla, mohla ze Simoura udělat to, čím mohl být už od začátku. Urozeného dědice.

Ale místo toho ho jenom nechala hnít v bídě a všechen majetek tak tiše přešel na tebe. A to bez jediného slova. Trochu nespravedlivé, nemyslíš?
Ale to není všechno, zatím co o mě nikdo nezavadil ani cípem od pláště, tak tobě zařídili bohatého manžela, sen každé chudé dívky, dědictví, sen mnoha lidí. Ale ty jsi byla tak hloupá, ale nechala se připravit o čest tím násilníkem Sebastianem de Maintenon!" Rozkřikla se Franca, celá rudá.
,,Jsi nejen naivní ale ještě ke všemu hloupá a neprávem sedíš na výsluní!"

Laura seděla jako přikovaná. No tohle.. Tohle nečekala ani v tom nejbláznivějším snu. Urážky vycházející z Frančin úst se jí ani tak nedotkly, jako to, že nazvala Sebastiana násilníkem.
A že Franca a ten slizký Simour mají být její příbuzní? Ještě před chvílí by byla nadšená, ale po následném zjištění, se to proměnilo v noční můru.
Sklopila hlavu a mlčky pozorovala zablácené skvrny na promočených a na dotek studených od dešťové vody, bílých šatech, které pro ni Sebastinan sehnal...
Zatla pěsti do sedadla.
,,Takhle Sebastiana už nikdy nenazveš, rozumíš?!" Zasyčela varovně Laura ale ve France to probudilo jenom další v smích.

,,To víš, že ano drahoušku. Toho ty už se nedožiješ, neboj...