Píseň hor

Bratři

,,To bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela." pověděla něžně a jemu se nechtělo věřit, že před někým doopravdy zpíval. Jediná píseň, kterou znal, a kterou ho jeho otec naučil, když se plavili po moři. Měla tak jednoduchý a přesto složitý text. Pro jeho otce hotové umění.

Na její slova ale už nic neodpověděl, zajedno mu srdce tepalo tak rychle, že by se mu jazyk zamotal dřív, než by mu hlava stihla předat slova, a taky už v dáli za stromy viděl, jak se do výše tyčí dvě bílé věže. Nicolasův zámek. Hrabství de Maintenonů, ze kterého nešel strach, ale síla moci. Rozsáhlý bílý zámek, s obrovskou zahradou a neuvěřitelným bohatstvím.

Pomaličku se tak přibližovali k honosnému sídlu.

,,Opravdu, bylo to nádherné. Vůbec jsem netušila, že dokážeš něco takového. Tedy, tvůj hlas je nádherný ale opravu mě to nenapadlo." zamotala se trochu do slov a tváře ji zčervenaly.
,,Ty jsi nádherná." odpověděl, protože to bylo to jediné, co se mu hlavou honilo při pohledu na něžné a ladné pohyby nejích růžových rtů. Natáhl dopředu krk a políbil jí za ucho. Její šije se napnula pod jeho horkými rty a v puse jí vyschlo..
,,Už chci být tvou ženou, Sebastiane." vzdychla a v duchu žadonila o jeho tělo, po kterém to její tak zoufale toužilo. Dech se mu zastavil.
,,Chci být jen tvoje." zatemnila mu myšlenky a zpříma mu při těch slovech pohlédla do očí.
,,Já chci být jenom tvůj. Nikdo nade mnou nemá takovou moc jako ty Lauro. Nikdo.." vydechl. Slova semu z úst sypala tak, jak bušilo jeho.srdce. Její rty hladově žadonily po těch jeho.
,,Já chci jenom tebe Sebastiane.." vydechla mu do tváře a zhluboka oddychovala. Jeho oči se jí začaly mlžit a ztrácela kontrolu, nad svými myšlenkami. Sebastian jí pevně sevřel, chtěl jí políbit, ale cítil jak mu slábne v náručí. Zamračil obočí a něco se mu nezdálo. Cítil to. Cítil jak chladne.
,,Lauro?"
Před očima se jí zatemnilo, a celý svět se rázem propadnul do velké tmy. Sebastian, jakoby se schoval ze černý závěs. Slyšela, jak na ní volá, ale z hrozné dálky. Jeho hlas se nesl s desítkami tichých ozvěn... Chtěla ale nedokázala mu odpovedět. Jeho hlas slábl, a s ním i její tělo. Najednou, jakoby duše opustila tělo. Tma zmizela a Laura s ní. Poslední, co si pamatovala byla Sebastianova slova.

,,Lauro?" oslovil ji, ale ona se mu sesunula do paží a oči se jí zavřely. Úsměv jí zmizel z blednoucí tváře.
,,Lauro!" zvýšil hlas, ale nebylo to nic platé. Tvář jí bledla a paže se sunuly po jeho ramenou směrem dolů. Vysadil jí rychle na klín a pokynul koni. Sprintem se vydali k Nicolasovu sídlu. Po čele mu stékali krůpěje potu a byl snad víc bílý než Laura. Vůbec nevěděl, co se to s ní děje. Hlavou se mu honili ty nejhorší scénáře a to, že nemůže ztratit ji. Nemůže jí nechat odejít. Kůň pádil a odhazoval kypyty hlínu.
,, Lauro." šeptal zoufale.
,, Zůstaň tu se mnou.." draly se mu do očí slzy. Vlasy jí vlály v chladném větru a jemu přišla každá vteřina nekonečná.
Už se blížili k zadnímu vchodu, kde na ně čekal muž. Dřív než stihl kůň zastavit, seskočil Sebastian i s Laurou z koně a utíkal přes dvůr ke dveřím. Dusot těžkých bot, doprovázený pravidelným oddychováním se nesl lesem. Býval by porazil Nicolase který na ně čekal uvnitř. Muž stejně vyhlížející, jen o trochu jiných rysů než jeho bratr.
,, Sebastia-" byl Nicolas zaražen dřive, než stihl cokoliv říci.
Rozrazil kovové dveře a po paměti se vrhl chodbou do leva.
,,Doktora. Pomoc. Potřebuju pomoc, doktora!" křičel, skoro v panickém záchvatu Sebastian. Nicolas si to všechno rychle poskládal. Doběhl svižně za bratrem
,,Je postřelená?" tázal se rychle a Sebastian se snažil přehrabávat si to všechno v hlavě. Tak rychle mu mozek přestával fungovat, když šlo o ní.
,,Ne není. Neměla by." oddychoval a držel její bezvládné tělo v náručí. Jakoby mu každou chvilku odešla o kus dál. Cítil, jak jí ztrácí.
,,To je dobře. V lese se to těmi lidmy jen hemží. Špína společnosti." pohrdl Nicolas a poodešel kus k jiným dveřím.

,,Muerta!" zvolal Nicolas a přiběhla postarší žena, kterou měl Sebastian následovat a tak i učinil. Ocitli se v nejbližším pokoji, za ohybem chodby, kde Lauru položil na postel do peřin jako porcelánovou panenku. Podíval se jí do tváře a zhrozil se, jak bílá byla. Jakoby v ní nebyl život. Jakoby v ní nebylo nic živého. Jen dutý černý prostor, jako v těch nádherných, porcelánových pannách.

,,Lauro.." opakoval a držel ji za studenou ruku. ,, Prosím, probuď se." žadonil bezradně. Jeho silné ruce svíraly její hebké dlaně.
Mezitím do pokoje přišel Nicolas, který byl hned při příchodu zaskočen scenérií, která se mu naskytla. Jeho tvrdohlavý, neústupný a málomluvný bratr teď klečel u ležící ženy, a prosil pána Boha o milost. No nemohl uvěřit tomu, co vidí. Jenže si dojmy, spletl s pojmy.
,, Bratře." zvolal a Sebastian se odtrhl, protože na Nicolase úplně zapomněl.
Ona se o ní postará, určitě je jen vyčerpaná. "řekl, v domnění, že se jedná o další lehkou dívku z města.
,,Ale ona vůbec nedýchá!" panikařil, prohrabával si černé vlasy a odhazoval cípy černého kabátu.
,,Podívej se na mě." přikázal mu Nicolas, ve snaze ho uklidnit.
,, Kde je Laura, tu musíme dostat do bezpečí jako první. Tyhle holky.. Vůbec nechápu jak to můžeš pořád provozovat. " pokrčil znechuceně nos Nicolas. Vyvedl je mezitím na chodbu a Muertu nechal s Laurou v klidu o samotě. Zabouchl dveře a postavil se k nim zády tak, aby tam Sebastianovi znemožnil přístup.
,, Prosím!?" otřel si slzavé tváře Sebastian.
,,Slyšel jsi mě dobře. Já tě ze své dobré vůle chci chránit, i když by jsi zasloužil hůře a ty mi do domu vodíš takové existence. Co když má nějakou nemoc? To je to poslední co tu chceme!" rozmáchl Nicolas v pocitu práva rukama.
Sebastian byl úplně oněmělý a nechápal, o co jeho bratrovi jde.

,,Ty.." zavrčel bezmyšlenkovitě.
,,Co, bratře." pousmál se Nicolas.
,,Jak se opovažuješ, o ní takhle mluvit!" hřměl Sebastian.
,,O kom? O ní? Prosimtě." ulevil si.
,,Ano, o Lauře." dořekl zvýšeným a hrozivým hlasem.
,,Prosím?" řekl úsměvně a trochu nevěřícně Nicolas
,,Já se nebudu opakovat. Slyšel jsi mne dobře." Otřel si slzy ve vzteku, odstrčil bratra od dveří a vešel zpět do Lauřina pokoje. Zabouchl za sebou dveře a nechal stát zmateného Nicolase, po krátkém výstupu na chodbě.

Nicolasův omyl úplně zničil jejich setkání. Stál v úžasu před dveřmi, a nedokázal si tu zesinalou ženu spojit s nádhernou Laurou Dampierre, kterou kdysi viděl, když slavila osmnáctiny. Kterou jeho bratr bezmyšlenkovitě.
Ona, že je slečna Eugenie? Chvíli nedokázal pochopit, co se s ní stalo, ale pak mu do myšlenek doplnila chybějící kousek vidina Sebastianova hradu a podmínek, kterými si musela projít. Tolik stresu pro někoho, kdo v životě neměl žádné starosti... Musí to pro ní být těžké. Najednou si přiladal jako sobec. Otřel pot z čela a chtěl vejít zpět do pokoje, ale něco ho přeci jen zastavilo.
Zpoza dveří se nesla Sebastianova slova, plná citů, mířená k Lauře a s prosbou o to, aby se probudila.. Nicolas neměl ani tušení, co se odehrávalo uvnitř duše jeho bratra. On si právě procházel něčím, coby se nedalo ani slovy popsat...

Jeden stál za dveřmi, a druhý před dveřmi. Jeden z nich měl všechno co chtěl a druhý měl jen jedno. Ten jeden nemusel bojovat vůbec o nic, ten druhý i o to jedno.
Život se s nimi nemazlil a udělal z nich monstra. I tak ale našli lásku..
Jenže u jednoho z nich teď balancuje na tenoučké hraně, mezi životem a smrtí.

Bratři de Maintenon.