Píseň hor

Společně

Laura sebou cukla a zděšeně se podívala na Sebastiana. Všechna romantika byla rázem pryč. Ozvěna se nesla chodbami a ne a ne se zastavit.
,,To šlo z lesa, že ano." řekla a snažila se sama sebe přesvědčit, že jim nehrozí nebezpečí.
Sebastian se zamračil. I když se mu příšerně nechtělo opouštět postel, ve které se mu Laura podvolovala, musel. Políbil Lauru na čelo, jak nejněžněji dokázal a dlaní se naposledy dotknul její sametové kůže.
To on ale nevěděl, že to bylo na dlouhou dobu naposledy.
Slezl na studenou dlažbu a nahý došel k vysokému oknu. Když ale přistoupil až k okenní tabuli, couvl tak rychle, jako se přiblížil.
,,Co je to?" ptala se Laura a ticho, které Sebastian šířil po tom, co se podíval ven z okna jí drásalo nervy.

To co Sebastian doopravdy viděl, jí ale řekl až za hodně dlouhou dobu.
Stál tam dav lidí z města. I když slovo dav je docela slabé. Lidé stáli na celém nádvoří a na lesní cestě, která byla, dalo se říci dosti široká. Všichni s pochodněmi a zbraněmi, kterýma vyhazovali do vzduchu a pokřikovali hrubá slova, na Sebastianovu adresu. A v čele všech drancířů..

Stál Lauřin bratr Paul. To on vystřelil do hradních oken.
U toho výjevu se mu udělalo nevolno.

,,Vojenská družina." řekl a začal se oblékat. ,,Musíme zmizet."
,,Vojenská družina tvého otce." doplnil a posadil se na postel.
,,Nechci riskovat, že se ti něco stane. Oblékni se a vem si to nejdůležitější." řekl, jakoby před chvílí nikoho nepožádal o ruku. Z něžného Sebastiana ze znovu stal psanec. Na Lauru to působila jako by jí někdo polil vodou a ona na sobě měla ty nejdražší šaty s milionem spodniček, a ty začaly pod tíhou vody těžkou a táhnout ji na zem a nedovolovaly jí vstát.
,,Jdou si pro mě." řekla Laura a pochopila úplně všechno. Otci došla trpělivost a cesta, kterou podle ní zvolil, byla nad míru krutá. Najednou cítila, jak jí žíly drásá vztek.

To si myslela, jenže za tím celým nestál její otec,

ale Franca se Simourem. To ta šílená Franca, která byla podle svých doměnek okradena. Rozšířili, nebo spíše hlavně ona, rozšířila po městě fámy, že Sebastian Lauru mučí na svém hradě a chce jí zabít. Že jí unesl a že jí chce zneuctít. Sehnat pak lidi, kteří by někoho ze vzteku davu dokazali zabít už nebylo tak složité. I když Laura moc přátel neměla, pořád byla do únosu vážená a populární ikona lidí ve městě a širokém okolí. A tak když se o ní někdo zmínil, všichni věděli, která bije.

A jak se tam dostal Paul? Ten o nějaké France a Simourovi vůbec nevěděl. Prostě šel dav lidí na hrad, zachránit jeho sestru a to mu dodalo kuráž, kterou postrádal. A tak se přidal. Vzal zbraně, které měl z vojny a jal se vedení zuřivého davu.

To ale Laura nevěděla a tak se začala rychle oblékat a sbírat rozházené oblečení. Nechtěla se ke své rodině vrátit ani na vteřinu.
Toho, že jí Sebastian vědomě odstrkuje od okna si ale vůbec nevšimla, páč jediné, co viděla, byla tvář jejího otce, zkroucená úšklebem, který dělal, když zvítězil.
Věděla ale, že jestli teď neprchnou a oni jí chytí, Sebastian bude viset a ona bude mít zničený život. Rodina jí zavrhne, nikdo se s ní už nikdy neožení a ona nebude mít pro co žít.
Jak tak přemýšlela, vůbec si neuvědomovala jak rychle se oblékla.

Ve vším zmatku vtrhla do pokoje Agáta a alespoň trochu odpoutala její pozornost.
,, Pane, jsou tu nějac-" výstřel jí pro Sebastianovo štěstí přerušil.
,,Asi nechtějí vyjednávat. Nevíte, co chtějí?" zeptala se stařena a mnula si vrásčité ruce, které toho pamatovaly mnohem více, než hrad, který byl v obležení. I ona měla strach, protože něco takového od dob Sebastianova otce Alexandra nikdy nezažila. Lidé házeli pochodně na hrad a kládou se snažili otevřít veliké dveře.

,,Hádej, můžeš jednou." odpověděl a při zapínání boty se podíval na Lauru.

,,Nebohá slečno." položila Agáta ruku na ústa. Lauřinému strachu ale moc nepomáhla. Sebastian viděl, že má Laura strach. On si ale během zastrkávání pušky za pas slíbil, že jí bude chránit, dokud bude živý. Nedá jí nikomu, a popadl ho záchvat strachu, že přijde o to jediné, co ho drží nad vodou. Prohrábl si vlasy a přistoupil k Agátě.
,,Zamkni vrata a schovej do sklepa. Po tobě stejně nejdou, rozumíš?" řekl. Lauru zahalil do černého pláště a řekl jí, kde má na něj počkat. Jednal opravdu rychle a Laura s důvěrou poslouchala jeho pokyny.

Agátě dal ještě nějaké rozkazy, ale to už Laura neslyšela, protože byla poslána po zadním schodišti. Agáta zmizela, a Laura jí pak dlouhou dobu nespatřila. Sebastian posbíral poslední věci, o kterých věděl, že je bude potřebovat a vyběhl za Laurou, která čekala pod schodištěm u nízkých dveří. Doběhl k ní, položil věci na zem a naposledy se jí zeptal.
,,Opravdu to chceš? Žít se mnou? Vzdát se svojí rodiny a utéct daleko od těhle míst?"

Nastalo ticho, které bylo proříznuto až dalším výstřelem. Laura, kterou postrčil strach neváhala ani vteřinu.

,,Ano. Chci žít s tebou, Sebastiane. A s nikým jiným." Řekla pevně a Sebastian otevřel starým klíčem nízké kované dveře. Společně pak vešli do nízké chodby, že kdyby byl Sebastian ještě trochu větší, lezl by po čtyřech. Když oba vešli, tak za nimi zamknul. 
Tím jedním otočením klíče v zámku uzavřel jednu kapitolu a Lauře se otevřela nová etapa života na útěku.
Držela se těsně za ním a společně procházeli dlouhou temnou chodbou, která nebyla nijak osvícená a Sebastian se pohyboval čistě podle paměti. Tyhle chodby, znal nejlépe z celé jeho rodiny
Celý ten labyrint chodeb se nacházel pod hradní zahradou. Všechny chodby ústily za zdi zahrad, a poskytovaly tak perfektní únikovou cestu, v případě útoku. Nechal je vystavět Alexander, když musel s Aveline uprchnout. Chtěl si zkrátka pojistit své bezpečí, a nevědomky tím zachránil život svého syna.
Když už si Laura začínala myslet, že tu budou bloudit do nekonečna, Sebastian se zastavil a otevřel poklop nad jejich hlavami, kterého si Laura z prvu nevšimla. Poklop se otevřel a z okrajů napadala dovnitř hlína, protože tudy už dlouho nikdo nešel.
Sebastian vyhodil na okraj věci, které nesl sebou a pak pokynul Lauře, aby přistoupila, načež jí vasadil ven. On sám pak jedním skokem vylezl a poklop opět uzamknul. Oba se očistli od pavučin a posbírali věci, které Sebastian vyházel ven.

,, Ještě moment." řekl a strčil si do pusy dva prsty a během vteřiny následovalo silné zapískání.
Laura ani nedutala a po chvíli uslyšela, jak něco běží. Byl to kůň!
,,Páni." hlesla Laura a při pohledu na nádherné zvíře na chvíli zapomněla na všechny svoje problémy.
Sebastiana pohled na její zasněnou tvář miloval. To zaujetí, s jakým cválajícího Gilitise pozorovala ho zbavoval všechn strastí a problémů.
Gilitis byl trenováný a tak bez sedla přiběhl až ke svému pánovi.
Zvíře zastavilo a oddychovalo.
,,Madam." řekl Sebastian s úsměvem a pomohl Lauře vyskočit na hřbet koně a věnovat jí pohled, kterým se jí snažil uklidnit.
Vyložil na přes Gilitisův hřbet vaky s věcmi a pevně vše uvázal. Každé hesto, jako by ho oddalovalo od jeho domova. Udělal poslední uzlík.
,, Miluju tě Lauro. A nedovolím nikomu, aby ti ublížil." řekl jistě a stiskl její dlaň.
,,Já vím, Sebastiane." odpověděla a vyhoupl se k ní.
,, Miluji tě." řekla něžně a uzdou pokynula Gilitisovi aby se otočil k vysoké zdi.

,,My dva, to společně dokážeme."

Chvíli tak stáli a Sebastian silně svíral Lauřinu dlaň. Cítila, jaké emoce teď prožívá. Chtěla mu být maximální oporou. Sebastian se poklonil a společně, bez jediného slova, dali sbohem vysokému, silnému hradu, který je chránil v těch nejtěžších dobách, a který jim poskytl nový začátek.

Společně se tak vydali na cestu, netušíc co všechno je ještě potká...