Píseň hor

Odpusť mi

Laura

Připadala si jako ve snu.
Hudba hrála, všichni tančili. A jí pevně držel Sebastian...
Sebastian... To slovo už pro ni nebylo tak neznámé. Bylo nové ale zároveň jako by ho znala už od nepaměti.
Sněhově bíla sukně se jí točila a otírala se o Sebastianovy holeně.
Sebastian tancoval vzpřímeně, hrdě a ochránsky.
V jeho náručí si byla jistá tím co dělá.
Hudba hrála, Laura se unášela ve svých snech a Sebastian byl na vrcholu svého života.
V náručí mu před zraky mnoha lidí, odhodlaně spočívala žena, pro kterou by byl ochoten udělat cokoli. Jediná žena, která ho dokázala polidštit a jediná, kterou miloval.
Pomalu sklopil hlavu a přitom ani jednou nezachyboval v tanci.

,,Lauro?" Zašeptal hlubokým hlasem.
Laura se prudce vytrhla ze snu.
Ale když otevřela oči, realita byla ještě krásnější než sen. Sebastianovy nádherné oči ji hleděly až do duše. Do tváře jí vstouplo horko.
Zvedla k němu oči a usmála se tím nejradostnějším úsměvem.
Sebastianovi se pohlo srdce.
Uchopil Lauru pevněji.

,,Děkuji Vám za všechno, Lauro." Zašeptal a přitáhl si ji blíže k tělu.
Lauře se zaleskly oči.
,,Vy děkujete mne? Za co Sebastiane? To já bych měla děkovat Vám." Pronesla s úsměvem a pochopením.
,, To vy jste ze mne opět udělala člověka Lauro. Jenom vy." Řekl hluboce až Lauru zamrazilo v zádech.
,,Ale Sebastiane, vždyť vy dokážete být člověk i beze mne. Vy jste ta nejsilnější osoba, kterou jsem kdy potkala. Číší z Vás autorita. Jen se rozhlédněte po sále. Všichni Vás pozorují.
Ne proto, že by se Vás báli, ale proto, že Vás obdivují.." zašeptla a opřela se hlavou o jeho hruď. Usmála se.

Sebastianovi to, ač to nechtěl přiznat, zvedlo sebevědomí. Zvedl hlavu a narovnal svou vysokou postavu.
Budil opravdový respekt. Rozhlédl se sálem přes hlavy všech tančících.
I když byly opovržlivé pohledy zřejmé, Sebastiana to ani v nejmenším netrápilo.
Tančil s jedinou dívkou, kterou miloval.

Očima přejížděl po lidech, když v tom se jeho pohled zastavil.
Spatřil Laurenta a Lauřina otce, jak mají hlavy skloněné a na něčem se horlivě domlouvali.
Vycítili na sobě Sebastianův pohled a ve stejný okamžik se na něj ohlédli.
Laurentův pohled byl stále lhostejný ale pohled Alaina Dampierra ztuhnul.
Narovnal svá nahrbená záda, a podíval se na Sebastiana.
Ten ho jen bez emocí sledoval.
Alain Dampierre něco rychle promluvil k Laurentovi a potom se pomalu vydal sálem, skrz dav lidí ke kapele.
Sebastianovi se situace přestávala líbit.
Alain Dampierre došel až k hrajícím mužům, zastavil se u toho, který vypadal, že je hlavním. Sklonil se k jeho uchu a úsečné mu něco zašeptal.
Muž se narovnal a věnoval Alainovi nechápavý pohled.
,,Opravdu?'' rozeznal Sebastian z úst muže.
,, Ano." Zasyčel vztekle Alain.
Na patě se otočil a zmizel mezi lidmi.

Než si to dal Sebastian dohromady, přestala jako lusknutím prstu, hrát hudba.
Všichni se rázem zastavili a nechápavě se rozhlíželi.
Po sále se začaly rozléhat nechápavé dotazy.

,, Proč nehraje hudba?" Začali vykřikovat někteří z méně trpělivých hostů.
Už by se málem ozval další ale na pódiu, vyvíšeném nad podlahou sálu, se objevil Alain.
S úsměvem na tváři a vedle sebe měl Laurenta. Jeho pohled už nebyl lhostejný, nýbrž pevný a vypadal vítězně.
Laura zvedla hlavu a zaraženě se začala rozhlížet po sále.
Nechápala co se děje, ale když spatřila Laurenta a svého otce, udělalo se jí mdlo. Při hádce, jí dal totiž jasně na jevo, co si myslí.
Věděla, že to neznačí nic dobrého.
Sebastian ji k sobě přitiskl pevněji, nehledě na to, že se všechny zraky upíraly na ně, protože přesně jejich směrem se díval i Lauřin otec. Ten se vítězně usmál a pozvedl sklenku s červeným vínem.
,,Dámy a pánové." Pronesl tak hlasitě, že to slyšeli a lidé až na druhé straně sálu.
,,Tak, jako jsme se tu sešli přesně před pěti měsíci, v den narozenin mé nejstarší dcery Eugenie Laury. Tak se tu scházíme dnes. Dnes na Štědrý den." Vydechl a obrátil svůj pohled na Lauru.
Ta zrudla a začala se krčit.
Sebastian ji objal silnou paží a Laura se trochu uvolnila.
Lauřin otec se znovu nadechl a spustil:
,, Jelikož právě Štědrý den, je dnem odpuštění a míru. Tak i tobě, Eugenie Lauro, ať už jsi mi ublížila jakkoli, tak ti právě teď a tady odpouštím, a zároveň prosím i tebe, aby jsi mi prominula mou umanutost a moji zlost vůči tvojí nevinně.
Omlouvám se." Vydechl a sestoupil ze stupínku.
Laura si chvíli myslela že je to jen sen. Tak jednoduché to nečekala ani v tom nejrůžovějším snu.
Zdvihla k otci oči a opatrně se vyprostila ze Sebastianova stisku.
Sebastianovi se to nelíbilo. I když Alaina neznal zrovna dobře, věděl, že takhle jednoduché to nemůže být nikdy.

Alain se rozkráčel davem a došel až před Lauru.
Sebastianovi nevěnoval ani jediný pohled. Za to Sebastian ho upřeně pozoroval.
Laura odstoupila od Sebastiana a spočinula před otcem.
Složila si ruce na sukni a nejistě zvedla hlavu. Chvíli váhala ale potom z ní ta slova vypadla a vůbec to nečekala.

,, Odpouštím Vám, tatínku." Vydechla a do očí se jí prodraly slzy.
,,Moje dítě." Napřáhl objetí a Laura se mu vrhla do náruče.
Nezadržovala slzy. Pevně otce objala a nechala ze sebe spadnout všechen strach a napětí, které ji provázelo poslední dny.
Konečně to přišlo. Otec už nebyl naštvaný a ona byla konečně šťastná.

Ale Sebastianovi se to nelíbilo.
Nehybně stál v pozadí, a ostražitě pozoroval všechno co se děje.
Nehodlal dopustit aby se Lauře cokoli přihodilo...