Píseň hor

Zprudka se nadechl

...
,,Ano, můj pane." odpověděla a vzhlédla k Sebastianovi, kterému se začínaly třást ruce, protože bylo nad jeho síly, to vydržet a svaly, které se mu pod tenkou látkou napínaly uváděly Lauru k těm nemravným myšlenkám, kterým se poslední dobou poddával.
,,Lauro, přestaň." řekl roztřeseným hlasem a projevil snahu odstrčit její ruce pryč ale ona ho neposlouchala a začal mu dlaněmi jezdit po hrudníku, kterého se tak moc chtěla dotknout.
,,Lauro, řekl jsem ne." zahřměl a odtrčil Lauřiny ruce silou, kterou si ani neuvědomoval. Lauru jako by polila studená sprcha a všechno horko zní opadlo. Promnula si dlaně a Sebastian po ní nátahl ruku, protože, viděl, že jí ublížil. Ona od něj ale na dva kroky odstoupila a sebrala ze země svůj župan. Bylo to pro ní hrozně ponižující, a tak se raději rychle oblékla a po lehkém úklonku, který byl věnován překvapenému Sebastianovi utekla přes chodbu do svého pokoje, jehož dveře za sebou zamkla na dva západy a sedla si do rohu místnosti. Najdenou, jako by na ní dopadlo všechno, co se stalo.
Vždyť to není tak dlouho, co jí Franca unesla a řekla, že jsou sestřenice, a že právě Simour, má být dědicem veškerého jejího majetku. Vždyť to není tak dlouho, co se jejího těla dotýkali oplzlí sedláci a chmatali po ní svýma špinavýma rukama.
Co se vůbec děje s její rodinou? S otcem a matkou. Bratrem Paulem a Elodií. Hledají jí pořád, nebo už se jí nadobro zřekli? Ostatně po tom výjevu na plese teď svého otce vidět opravdu nechce. A co vůbec dělá Laurent? Osoba, která jí byla celý život tak blízká je jí najednou cizí. Zrušil zasnoubení, nebo stále tajně doufá?
Laura ale nevěděla, že hned po tom, co skončil Vánoční bál a ona opět zmizela, zrušil Laurent zasnoubení a veškeré styky s její rodinou. Nechtěl se dál spojovat s někým, kdo prošel branami hradu De Maintenon. Pověst její rodiny tak klesla ze samého vrcholu, na úplné dno.
...

Laura chladla ve slabém županu a bradou se opírala o kolena. A na moment vzpomněla, čeho všeho se vzdala, jen aby tu teď mohla sedět, a litovat svých rozhodnutí. Do očí se jí opět draly slzy. Ne ale slzy smutku. Tohle byly slzy zklamání a lítosti..
Vždyť ona si zničila život.
...
Z myšlenek jí vytrhlo lomcování klikou.
,, Lauro?" křičel Sebastian a snažil se dostat dovnitř. ,,Lauro, jsi tam?" křičel znovu a lomcování sílilo. Laura na něj neměla náladu a už vůbec mu nechtěla lézt zase uplakaná na oči.
Byla na sebe naštvaná, protože to vypadalo, jako kdyby se naštvala, jen proto, že jí odmítnul. To ale nebyla pravda.

,,Běž pryč!" vzlykla a přitáhla si kolena blíž k tělu. ,,Prosím..."

...

Když Laura odběhla do svého pokoje, zůstal Sebastian stát na místě, celý rozpálený touhou a litoval toho, co řekl. Je jen jedna možnost. Musí udělat jen jednu věc. Hlava se mu v mžiku vyčistila a on věděl přesně, co má udělat. Už prostě nemohl dál čekat. Laura byla jen jedna.

Došel ke dveřím jejího pokoje, ale byly zamčené. Přitiskl ucho ke dveřím ale nic neslyšel a popadla ho panika.
Začal lomcovat klikou ale staré dveře držely.
,, Lauro?" zavolal ale nikdo mu neodpovídal.
,,Lauro, jsi tam?!" křičel znovu a hlasitěji a lomcoval dveřmi stále silněji. Začal být zoufalý, protože věci nešly tak, jak by si přál.
,, Běž pryč." řekla a skrz dveře slyšel, jak pláče.
,, Prosím.." dořekla a Sebastian se zastavil. Chvíli váhal, zda-li má odejít, nebo čekat.
Laura už si myslela, že odešel a tak jí to bylo líto o to víc, že ho od sebe odhání. Sebrala se ze země a chtěla vyjít ven, ale Sebastian se mezitím prudce nadechl a vyrazil dveře Lauřina pokoje.
Rána vyslala po hradě ozvěnu, ale v myslích těch dvou, bylo naprosté ticho. Po podlaze se rozletěly třísky a dveře ztěžka dopadly na zem.
Sebastian stál rozkročený a celý rudý na prahu pokoje.
To ona stála jako přikovaná, zděšena tím, jakou má Sebastian sílu. Couvla o krok dozadu a bála se cokoli říci, protože kdyby chtěl, mohl by jí zvednout jako pírko a dělat s ní, co by si zamanul a ona by byla bezmocná.

Viděl Lauřiny smáčené tváře, které se snažila rychle utřít rukávem županu, a tak zahodil třísky, které měl ve dlaních, opucoval si ruce o hruď a přistoupil k Lauře. Ona se na něj jen roztřeseně dívala. Plna strachu.

,,Lauro." řekl nahlas. ,,Ty se mě bojíš?"
,,Omlouvám se, nevím, co se to se mnou poslední dny děje. Přijde mi, že to vůbec nejsem já.." řekla a začala couvat dál od té abnormálně silné bytosti.
,,Lauro, to jseš ty. Přesně taková, jak máš být. Bez pravidel, bez etikety, bez strachu. Takovou tě miluju." řekl a Laura ztichla, načež k němu vzhlédla.
Hlavou se jí hodinlo tolik myšlenek. Nevěděla co má říct dřív ale jedna emoce přeci jen převládla. Uvědomila si, že uvnitř toho děsivé a silného muže je něha, kterou jí on sám odkryl.

,, Máš pravdu." vycenila zuby a Sebastian pookřál, uvolnil dlaně a všechen strach z něho opadl.
,,Na světě nikdy nebude nikdo, jako jseš ty, Sebastiane. Vážím si toho, že tu jsi." zasmála se a otřela si poslední slzy. Slova, která pronesla, myslela vážně, protože nebýt jeho, dávno už by nebyla mezi živými.
Sebastianem pohnulo ,,na světě nikdy nebude nikdo jako jseš ty,,
Utvrdila ho v tom. Teď a nebo nikdy.

Vzal její dlaně do rukou a znovu jí oslovil.
,, Lauro?"
,,Ano Sebastiane?" řekla s úsměvem.

Následovalo ticho.

,,Staneš se mojí ženou?" řekl a napětí mu kolovalo žilami. Věta, kterou nikdy neslyšel, poprvé v životě vyslovil.

Úsměv jí ztuhnul a podívala se mu ze široka do očí. Nemohla vůbec uvěřit svým uším. Jestli se nechce stát jeho ženou? Opravdu jí právě Sebastian de Maintenon žádá o ruku? Srdce jí bušilo, jako by se mělo rozletět na milion kousíčků a i volný župan, jí začínal být těsný. Váhala a pozorovala klid Sebastianovy duše.

,,Ano!" řekla zprudka a padla mu kolem krku a přitiskla na něj celé své tělo a Sebastian nemohl uvěřit tomu, že se Laura stane jeho ženou.
Tiskl ji mocnými pažemi na své tělo, až jí zvedl do výšky a neustále jí do ucha šeptal..
,, Miluju tě.. Ani nevíš, jak moc tě miluju.."
Stáli v pevném obětí, oba plni touhy a očekávání. Sebastian zvedl Lauru do výše a položil jí na měkkou postel.
Klekl si k ní a naklonil se nad její nádhernou tvář. Políbil jí na horké rty a ona mu rukama zajela hluboko pod tenkou látku černého županu...

...

Vzduch v mžiku prořízl hlasitý výstřel.