Píseň hor

Hrad v horách

Z dálky slyšela skřípavý hlas. Nejprve ji někdo sáhl na čelo a poté ji přitáhl pokrývku blíže k tělu.
Chtěla něco namítat ale byla příliš slabá.
Myslela si, že zvedá ruce ale ve skutečnosti jen pohnula zápěstím. Před očima měla černotu a s tělem jí lomcovala horečka.
Když se probrala, viděla jen rozmlžený nábytek. Probrala se úplně když zjistila, že jí u postele sedí nějaká osoba. Promnula si oči a zjistila, že je to stařena. A ta stařena se jí dívala do očí a usmívala si svým vrásčitým úsměvem. Trochu to Eugenii Lauru vyděsilo. Posadila se a chraptivě se zeptala, ,,Kde je Colette? V jakém jsem pokoji, tohle není moje postel."
,,Drahoušku, je vidět že ještě nejste úplně v pořádku, stále máte vysokou horečku. Říkala jsem mu, aby vás odnesl zpátky ale stál si za svým."
Eugenie Laura vůbec nechápala o čem to ta stařena mluví. Nechápavě se na ni podívala a stařena pochopila.
,, Vzkážu mu že už jste vzhůru, ale teď si musíte ještě lehnout, nejste dost silná na chození po studené dlažbě." Řekla stařena, podala jí šálek s horkým odvarem z bylin a otočila se k odchodu.
,,Vzkážete komu?" Zeptala se se Eugenie Laura nechápavě ale i rozzlobeně protože vůbec nevěděla kde je a co se stalo.
,,Přece panu Sebastianovi." Usmála se stařena a odešla.
Eugenie Laura nemusela dlouho pátrat v paměti aby si vzpomněla, že Sebastiana zná jen jednoho.
Sebastiana de Maintenon.
Leknutím upustila šálek s odvarem. Ruce se jí strašně třásly a ve tváři zbledla.
Panebože, to přece nemůže být pravda, pomyslela si. Jak jsem se dostala na jeho hrad. Oči měla vytřeštěné. A na zemi se rozléval odvar mezi střepy rozbitého šálku.
Vzpamatovala se. Musí to uklidit než příjde. Bylo by nepřípustné aby dívka tak vysokého postavení udělala nepořádek všude kam vkročí.
I když jí byla zkrutná zima, vylezla z pod peřiny, klekla si na studenou dlažbu a začala sbírat střepy.
V tom ale uslyšela kroky. Zvedla hlavu a mezi dveřmi se oběvila vysoká mužská postava s černými vlasy a pohledem který jí propálil skrz na skrz.
,,Slečno?" Zeptal se. ,,Všechno v pořádku? Měla by jste být v posteli nejste ještě úplně zdravá." Řekl a šel jí pomoct vstát.
Eugenie nestála o to aby ji pomáhal někdo, kdo ji unesl z vlastní zahrady.  Hlavou se jí honil zlost a strach.
Vůbec ho nezná, a neví, co a ní chce udělat.
Položila střepy na zem. Vstala, ale rána na noze jí pod náporem vlastní váhy zabolela a bolest jí vyšlehla až do mozku. Zatočila se jí hlava a před očima měla mžitky a i přes veškerou snahu dojít k posteli, jí nervy vypověděly a ona upadla.
Omdlela, při pádu ji Sebastian chytl do náruče a zabránil tomu aby si rozbila hlavu ale stejně Eugenie šlápla do hromádky střepů a ostré sklo se jí zabodlo do ještě nezahojené rány. Zaskučela bolestí, načež probrala Sebastiana z iluze toho, že mu připomíná andílka.
Rychle se ale vzpamatoval, když si všimnul krve která vytékala z rány na její noze. Zavolal pro Agátu a mezitím než přiběhla jí z rány jemně vytáhnul zapíchnutý střep.
Eugenie Laura sebou škubla ale nic neřekla.
Sebastian se zasmál ironickým úsměvem, který vytáčel Lauru do běla a nechal Agátu udělat svou práci. Poté co Eugenii Lauře vyčistila a obvázala ránu, usedla za malý stolek a usnula.
...
Když se Eugenie znovu probrala byla noc dalšího dne.
Cítila se už mnohem lépe, rána se téměř zahojila a ona potřebovala rozhíbat ztuhlé tělo.
Neměla poruce nic do čeho by se mohla zabalit, tak si jen nazula svoje už suché boty a jen v tenké noční košili vylezla z postele a vydala se na chodbu.
Musela zaklonit hlavu aby dohlédla až na strop, který byl až monumentálně vysoký ale po tmě toho stejně moc neviděla. Působilo to trochu děsivě a ona si připadala ztísněně. Proběhla chodbou až na její konec a potom spatřila veliké dřevěné dveře s velkým erbem rodu Maintenonů.
Nevěřícně si to všechno prohlížela. Stále nemohla, a spíš ani nechtěla uvěřit tomu že je na jeho hradě. Vzala za velikou zdobenou kliku a otevřela dveře. Pořád nemohla pochopit, že to všechno není sen.
Před ní se otevřelo velké nádvoří s mechem porostlými dlaždicemi, zalité tmou. Naproti dveřím ve kterých stála Eugenie Laura, byla veliké kovová brána osvícená dvěma lucernami, od které se do obou směrů rozbíhaly kamené zdi.
Děsila jí všechna ta monumentálnost a chlad s jakým byl hrad postavený.
Ve slabém dešti, který trval už od jejich narozenin, vyšla na nádvoří. Rozhlédla se a přes nádvoří odešla do zahrady, která obklopovala hrad. Nevěděla jestli se tomu dá říkat zahrada. Byl to spíše takový les obehnaný zdí ale vypadal kouzelně.
Eugenie Laura se vždycky v každém snažila vidět to dobré, i když v tomhle případě, to ani vidět nechtěla. Chtěla odsud pryč.
Po zahradě se rozbíhaly písčité cesty. Vyšla po jedné z nich. Po zahradě se procházela dobrou půl hodinu.
...
Když už začínala být prochladlá, nohy jí zábly a promáčené vlasy se jí lepily na tenkou košili a jejich tíha jí táhla hlavu dolů, tak se točila a chtěla se vrátit zpátky. V tom si ale uvědomila že neví kudy přišla. Za tmy toho moc neviděla a poslední lucerna, která na cestě byla zhasla. Už chtěla začít panikařit ale rychle se uklidnila. Uvědomila si, že situace, ve které se nachází je furt lepší než být pronásledována krvelačným zvířetem.
Její oči, které si během procházky přivykly na tmu, rozeznaly světlou cestu táhnoucí se mezi vysokými stromy.
Za chvíli už byla Eugenie z lesa ven.
skrz promáčené boty, cítila jak se jí do bot dostává písek, který ji dře kůži na nohou.
Z posledních sil doběhla na nádvoří, kde uslyšela zvuk kopyt.
Nevěděla kdo přijíždí. Marně hledala obličej jezdce ale nic nespatřila.
Za to jezdec spatřil ji. Byl to Sebastian. Vracel se z údolí, hrál karty až dlouho do noci a ani ve snu ho nenapadlo že by ho Eugenie Laura, spíše Laura. Chtěl jí říkat Laura protože Eugenie se k ní vůbec nehodilo. Zkrátka by ho nenapadlo, že zrovna ona ho půjde přivítat v tak pozdní hodinu.
Když došla až k němu všimnul si, že se třese zimou a je celá promáčenáa že ho evidentně nepřišla přivítat z vlastní vůle.  Upřímně se zděsil když zjistil že šla za tmy do zahrady jen v noční košili. Rychle sesedl z koně a pospíchal za ní.
Laura se snažila přijít na to kdo to je. Byla moc unavená na to aby přemýšlela. Chtěla si jen svléct to studené oblečení a lehnout si do postele. Sebastian k ní doběhl. Popadl ji za ramena.
,,Co tu proboha děláte, je hluboká noc a navíc strašná zima, já sám mám na sobě kožich Lauro, proč jste nezůstala v posteli? Jak dlouho už jste vůbec venku?"
Zeptal se starostlivě, protože o ni v tuhle chvíli starost opravdu měl.
,,Chtěla jsem se projít." Zívla.
,,Asi hodinu, je mi zima."
Při slově hodina, Sebastian schodil kožich a zabalil jí do něho. Bylo mu jedno, že bude promáčený, teď chtěl hlavně dostat Lauru do tepla. Vůbec nechápal jak ji mohlo něco takového napadnout. Zvedl ji do náruče. Mezitím co Agáta odváděla koně do stájí se Sebastia sebral a kráčel s třesoucí se Laurou přes nádvoří. Její mokré vlasy mu splývaly po ruce a šimraly ho na kolenou.
Rychle zaběhl do hradu. Volal pro Agátu ale ta nikde. Zřejmě byla stále ve stájích. Pospíchal s Laurou do jejího pokoje. Tam jí položil na postel a zápalil v krbu.
I když byl zvyklý honit ženu jako kořist aby mu dala co chtěl a šaty z ní třeba ztrhnout, protože mít takhle v blízkosti jinou ženu, udělal by to hned, tak Lauře by to zkrátka udělat nedokázal.
Byla zesláblá a promočená až na kost.
A navíc vypadala tak důvěřivě, a tak čistě.
Při pohledu na ní mu tálo jeho srdce z ledu.
....