Píseň hor

3. rod De Maintenon

Natalie Rossenbaume...
To jméno, viselo Alexandrovi v hlavě a nemohl se ho zbavit. Po nocích nespal a přes den snil. Před sebou měl její bílou kůži a hebké doteky, které ho zbavili jeho nevinnosti. Při každém pohybu jí viděl. Při každém vánku cítil její vůni a nemohl se zbavit těch hříšných představ, které mu zatemňovaly mozek.

Chodil do města stále častěji a hledal ty dvě dívky všude, kde jen mohl. Někdy se nevrátil celý den, nebo noc. Hledal ale nemohl je najít. Tak rychle, jak se objevily, zase zmizely...
Čas plynul, a od magického setkání uplynulo téměř půl roku. Alexander ztratil víru v to, že se nimi ještě vůbec někdy setká. Po čase už po nich zůstala jen matná vzpomínka, která mu zahřívala srdce.
Jeho vycházky do města se zkracovaly, protože už nebylo to, co by ho tam přitahovalo. Jeho zatrpklost se prohloubila a přestal mluvit. Jen když byl sám v lese, tak si opakoval jednu melodii, kterou znal od otce..
Tak přežíval v útrobách Paříže.

Přeskočme teď ten půl rok, a dostaňme me se na konec léta. Alexander je na poli a všude kolem je rušno. Lidé pracují, smějí se a povídají si.. Idylku ale naruší černý kočár tažený dvěma andalusáky.
Lidé zvednou hlavy, protože se kočár zástaví na polní cestě, ale nikdo z něj nevystoupí. Alexander se opře o rýč a povýšeně sleduje situaci. Přijde mu směšné, jak jsou ti lidé ze všeho vykulení. Jeho výraz ale ztuhne, když z kočáru vystoupí žena, v modrých šatech, s péřovým vějířem v ruce, která byla potažena tou nejjemnější rukavičkou, kterou kdy viděl.
Žena na sebe okamžitě stáhla všechnu pozornost, ale její kroky byly jisté a mířily přímo k Alexanderovi.
To jemu začala hlína měknout pod nohama. Zapřel se o rýč a se skrytým zděšením pozoroval to nádherné stvoření, jak jde rovnou k němu. Cítil, jakoby jí mohl každým svým pohybem ublížit. Ono něžné stvoření ale přišlo až k němu a bez okolků seho táže.
,,Co dělá tak pohledný mladý muž, jako vy, na takovém místě. Zrovna vás bych tu opravdu nečekala."

Jeho ztuhlý výraz ztuhl ještě víc, když si uvědomil, kdo to je.
Tu větu.
Řekl kdysi on, když je poprvé viděl.
,,Vy jste Alexander?" otázala se nesměle ale Alexander nebyl schopen odpovědi.
,,Pane?" strčila do něho.
,,Ano!" vykřikl. ,,Ano, jsem Alexander.." polkl.
,,de Maintenon." doplnil a vzchopil se.
,,A vy jste..?" navázal na její dotaz, i když přesně věděl, o koho se jedná.

,,Aveline." uklonila se mírně.
,,Aveline Rosalina." zvedla hlavu a upřela na něj své šedivé oči.

,,Musíte jít se mnou, mladý pane."

,,Já mám ale práci." oponoval jejímu něžnému rozkazu.
I tak ale zahodil náčiní a jako bez duše jí následoval do černého kočáru.
Oba pak nasedli a společně odjeli. Zpět na to pole, za kovárnu, se už nikdy nevrátil.
Kočar je odvezl na zámek rodu Rossenbaume.
Aveline odvedla Alexandra do zámku a uvedla ho do pokojů, kde v posteli pod zlatými nebesy ležela dívka.
Dívka se světlými vlasy a malým děťátkem na hrudi. Děťátko se smálo a rozhazovalo malýma ručkama. Na hlavě mělo hustou černou kštici a jeho modré oči, zaujaly Alexandra natolik, že málem zapomněl pozdravit onu dívku. Jí by totiž vůbec nepoznal.
,,Dominiqu." vydechla. Bylo na ní vidět, že je nemocná a moc sil na rozmluvy nemá.
Alxeander sebou při vyslovení svého druhého jména cuknul.
,,Madam?" otočil hlavou a poklonil se.
,,Tsss." zasmála se zsinale žena a otočila na něj hlavu.
,,Madam? Co pak vypadám tak staře?" pronesla a Alexander, ze kterého si dlouho nikdo nedělal srandu nechápal, jestli se má smát.
,, Omlouvám se, já. Nevím. Těžko se to poznavá." koktal ale žena ho uchopila za ruku a stáhla, aby se posadil vedle ní na postel.
,,Rosalino.!" zavolala ale to už Alexander neslyšel. Ta hebká, i když trochu drsná dlaň, mu navrátila všechny vzpomínky, o kterých si myslel, že je dávno ztratil.
,,Natalie.." zašeptal.
,,Ano správně, pamatuješ si moje jméno." odbyla ho, jako by mu bylo pět. Do pokoje přišla i Rosalina. Alexandra čekalo další překvapení.
To křehké stvoření, že je ta šedá myš, která před ani ne rokem, stála po boku té, která teď leží? Vůbec mu to nešlo na rozum.
,,Teď mě oba dobře poslouchejte. Nejprve ty, Dominiqu.." to, jak ho slovila jím uplně vřelo.
,, Pamatuješ na to dopoledne.." než začala, skočil jí do věty.
,,Ano! Pamatuji si úplně všechno." vykřikl, až Rosalina couvla.
,, Dobře, uklidni se. To nám to usnadní. Dej sem ruku." pokynula mu a položila jeho drsnou dlaň k batolátku.
,,To je tvůj syn." zašeptala a podívala se na něj.
Její slova, byla tou poslední kapkou, kterou potřeboval. ,,?"
to bylo všechno, co ze sebe byl schopem vysoukat.
,,Je to tvůj syn, povídám. A já jsem jeho matka." řekla Natalie a odstrčila jeho ruku.
,,Neciv tak hloupě a poslouchej. A ty taky, Rosalino."
,, Já mám syna?" začal blouznit.
,, Já jsem otec??" otázal se znovu.
,,Ano, jsi otec. Jmenuje se Nicolas.
Nicolas de Maintenon." zašeptala a posunkem Alexandera donutila, aby už nemluvil.
,,Oba mě teď poslouchejte. To, co Vám teď řeknu, se Vám zřejmě nebude líbit, a rozhodnutí můžete kdykoliv změnit, až tu nebudu."
,,Vy odjíždíte?"
,,Ne Dominiqu.." zdrhla se.
,,Já umírám..."

Pokojem se rozhostilo ticho a Nataliiny oči se zalily slzami. Stejně tak i ty Rosaliiny.
,,Jak? Vždyť jste tak mladá nemůžete přece.. Vždyť to není možné. Vy si ze mne opět děláte legraci, že?" zoufal Alexander.
,, Prosimtě mlč už." napomenula ho vysílená Natalie. Otřela si slzy a pokračovala.

,, Když jsem zjistila, že jsem těhotná, muselo se to vyřešit, protože muž, kterého jsem si vzala zemřel, a mě jako vdově zůstalo značné jmění. Porod mě ale vysílil a neustále krvácím. Je jen otázkou času, kdy to moje tělo vzdá..." zhluboka se nadechla.

,,Rosalino.. Ty jsi osoba, která stála vždy při mě, a jsi mě nejbližší člověk.
A ty Dominiqu... Ty jsi jeho otec.
Nevím, kdo jiný by se o něj měl postarat, než vy dva. Všechny peníze Vám dám. Všechen můj majetek bude Váš a všechny drahé věci a lidé budou vaše. Jen se mi prosím postarejte o Nicolase.." rozplakala se a nad míru zaskočená Rosalina jí začala utišovat.

Byly to dlouhé rozmluvy ale nakonec Alexander opustil zámek a noc strávil v hostinci.
Ještě tu noc, Natalie zemřela. Celou dobu jí po boku seděla Rosalina.
A tak skončil život dívky, která chtěla jen žít, ale kvůli tomu, ve které společnosti žila, zemřela jen proto, aby mohla dát život nový....

Další den ráno tak všechen její majetek přešel do vlastnictví Aveline Rosaliny a Alexandra Dominiqa de Maintenon. Byl dělen dvěma, a scelit se mohl až sňatek těch dvou.

Když shrneme následující dobu, došlo k tomu, že Alexander a Rosalina se sblížili, i když trvalo, než se Aveline vzpamatovala ze smrti nejlepší přítelkyně.

O malého chlapce se starali, jak nejlépe dokázali. Aveline byla milující matkou a Alexander zodovědným otcem. Do Aveline byl zamilovaný až po uši, a ona mu jeho nehynoucí lásku opětovala.
Rok po Nataliině smrti se vzali. Svatba byla skromná a účastnilo se jí jen blízké služebnictvo. Do zámku Rossenbaume se poté nastěhovali a žili skromně a šťastně.
Ovšem..
zemřel panovník, a protestanté zapalovali mocná sídla bohatých. Tomu se nevyhli ani Aveline a Alexander.
V noci tedy odcestovali daleko od Paříže a vysoko v horách nechali vystavět hrad.
Na něm poté našli klid a po pár měsících, jako stvrzení jejich lásky, se narodil druhý syn...

Sebastian de Maintenon.