Píseň hor

Nikdy!

Bylo pozdě večer. Venku vydatně sněžilo již pátým dnem a Lauřino datum odjezdu se stále oddalovalo. Sebastianovi to ani v nejmenším nevadilo. Rád se o Lauru staral a Lauře se domů nechtělo. Věděla že otec zuří a dokázala si představit co se stane až se vrátí. Věděla že to příjde. Ale ještě nebyla připravená.
Lauřina rodina se ani během zimy nevrátila na zámek. Zimní sídlo teď bylo tou nejvhodnější volbou pro život během hustého sněžení. Lauřin otec posílal na hrad posly s dopisy a se vzkazy. Ale Sebastian poštu vždy hned po převzetí spálil. Nesnášel Alaina Dampierra a Lauru chtěl udržet v bezpečí. On byl ovšem jediný, který měl při slově bezpečí své vlastní představy.
Alain Dampierre chtěl několikrát poslat na hrad i saně, ale terén byl moc náročný a cesta nesjízdná. Když už byl v koncích, rozhodl se pro ten nejodpornější zločin.
Zabít Sebastiana de Maintenon. On sám mu nedal na výběr. Unesl a určitě i zneuctil jeho nejstarší dceru. Povolal proto ty nejlepší šermíře, aby Sebastiana zabili v boji až se bude vracet na hrad. Až sníh roztaje, najde se jeho tělo a všichni si budou myslet, že zahynul vyčerpáním, to ale nevěděl, že někdo jako Sebastian slovo ,,vyčerpání" nezná. Jestli se něco týkalo Laury, vyčerpaný nebyl nikdy.
Šermířů bylo na Sebastiana pět. Ale jelikož Sebastian vládnul kordem tak, jak se na syna Alexandra Dominiqueta Maintenona patří, tak souboj pět ku jednomu vyhrál
Když se poražení vraceli, byli jenom dva.
Dva Sebastian zabil a jednoho těžce zranil. On sám ale prý nevyvázl bez zranění. Jeden z dvou přeživších mu do nohy bodnul nůž a poté se i s druhým dali na útěk. Sebastian pak odjel na hrad, kde se o něj postarala Laura.
...
Když se Alain Dampierre dozvěděl co se stalo, dostal infarkt. Srdce mu selhalo a on byl upoután na lůžko. Během spánku kdy blouznil jen křičel ,, Proklínám Sebastiana!! Proklínám svoji dceru a nenávidím ji za to co udělala!" Lauřina matka s ním vždycky musel zatřást protože nenáviděla a lámalo ji srdce, když takhle mluvil o jejich vlastní dceři..
Ona byla jediným svědkem toho, jak moc se starým Dampierrem otřásl Lauřin pobyt na hradě. Dětem se nezmiňovala. Malá Elodie byla moc mála a Paul měl svých starostí dost. O sestru se sice bál, ale měl i svůj život. Jakožto synovi významného šlechtice, mu byl nabídnut sňatek s Carolinou Yvesovou. Dívka to byla půvabná a on se jí líbil také. Se sestrou si stejně nikdy nebyli moc blízcí. Kvůli věkovému rozdílu a taky protože on byl hoch, vyrůstali každý jinou cestou a na jiných místech. Ona v klášteře, on na chlapecké škole v Paříži. Ona byla vedena k tomu aby se jednou stala vzdělanou dědičkou rodu a majetku, on zase k tomu, aby byl dobře vzdělaný a aby si vzal správnou ženu.
Dva úplně jiné světy.
...
Laurent věděl co se s Laurou děje. Věděl, že ona by ho nepodvedla. Žil v mzle ze lží. Lhostejně příjmal každé nové zprávy o jeho nastávající. Věděl, že jednou se vrátí zpátky a vezme si ho. Proto se bez problémů dvořil ostatním dámám ve společnosti. Byly půvabné, ale žádná z nich se nemohla rovnat Lauře. To on ale neveděl. Byl příliš slepý. Nikdy se v životě nesetkal s hlubokou láskou, a nikdo ho jikdy neučil o něčem, jako důvěra. Všechno pro něj byla zkrátka samozřejmost.
...
Lauřina matka si o Lauru dělala veliké starosti. Vždycky před ní tajila všechno o společném soužití v manželství. Protože ona sama nikdy lásku nepocítila, tak v ní nevěřila. A snažila se, aby to Laura měla stejně. Ale teď o ní měla strach. Bratry Maintenonovi moc dobře neznala, ale podle zvěstí věděla, že staršímu Nicolasovi, umřela manželka Celesta při porodu i s dítětem. Od té doby prý na lásku zanevřel. Po rozptýlení v podobě nevěstek z údolí nekoukal. Nic z toho ho nezajímalo.
Se Sebastianem to ale bylo jiné. Když mu bylo osmnáct, tak po smrti otce přebral zodpovědnost nad hradem. Tam se prý ale zavíral před světem, neměl rád lidi a neměl rád společnost bohatých, nafoukaných šlechticů, kteří si o sobě myslí bůhví co.
Ženatý prý nebyl za svůj dvacet jedna let dlouhý život ani jednou. Ale rozptýlení hledal všude kam vkročil.
Ale někdy ty ženy chodili k němu na hrad sami. Nemusel je ani prosit. Hledal rozptýlení. Ale při milování s nimi, nikdy nepocítil to, co při polibku s Laurou. Ty ženy už měli i několik dětí a doma manžela. Byli jen znuděné, a milování s někým, kdo se jmenuje de Maintenon, má přeci něco do sebe. Ale Laura. Tak nevinná.
Její nezkušenost, její stydlivost ale především její krása ho uváděli v šílenství. Každým dalším polibkem, každým dalším dotykem a objetím věděl, že si ji získává a její lásku si chtěl získávat krůček po krůčku.
Miloval ji tak moc, že byl pro ni schopen čehokoli.
...
Lauře dny na hradě utíkaly rychle. Byly dny, kdy jen od rána do večera seděla v pokoji a četla knihy ze Sebastianovy knihovny. Byly to knihy naučné, zeměpisné, nebo dobrodružné romány. Ale ty byly vetšinou nejvíce zaprášené. Laura se podivila když v jeho knihovně našla romány. Chápala že on na čtení asi moc není ale rozhodně by nečekala že u něho najde romány. Vždy jí to dokázalo pobavit. Jiné dny zase trávila v zahradách, nebo kuchyni.
Ani si v tu dobu neuvědomovala, že se blíží čas Vánoc.
...
Ten den se Sebastian vracel brzo ráno z údolí, přicválal na Gilitisovi na nádvoří. Agáta seběhla dolů, uklonila se Sebastianovi a odvedla Gilitise do stáje.
Laura zaslechla klapot koňských kopyt. Okamžitě jí došlo že se vrací Sebastian.
Měla na sobě světle modré šaty, které Sebastian našel v šatníku. Bílé boty měly nízký podpatek a byly zdobené malou mašlí.
Hodila na sebe bílý kabátek a seběhla dolů.
Když ji Sebastian uviděl, upřímně se usmál.
Byla tak nádherná... Jeho oči nikdy neviděli dívku nádhernější než Laura.
Ale věděl že získat si jí, nebude jednoduché. Byla zasnoubená a její otec se ho pokusil zabít. To ale Lauře neřekl. Nechtěl ji zatěžovat.
Laura se na Sebastiana usmála a šla mu naproti. Sebastian se dlouhými kroky rozešel směrem k ní. Pod nohama mu křupal sníh a za sebou zanechával velké hluboké stopy. K Lauře došel dříve než sešla ze schodů. Nechtěl aby si promáčela boty.
Došel ke schodům. Laura stála o schod výš a byla tak o hlavu vyšší. Bylo to poprvé, co se na Sebastiana dívala nějaká dívka z výšky. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv.
,,Dnes vypadáte šťastně, Sebastiane." Sklonila hlavu Laura a položila mu ruce na ramena.
,,Jak bych nemohl být šťastný, když vás mám ve své blízkosti." Odpověděl a objal ji velikými dlaněmi v pase.
,,Vy by jste dokázala přimět k úsměvu i toho nejsmutnějšího člověka na světě, Lauro." vydechl a podíval se jí do očí. Pod jeho pohledem se Lauře rozlíval ruměnec po tváři. Sebastian si toho všiml a usmál se.
Neodolal, natáhl krk a dotkl se svými vroucími rty jejího dekoltu. Lauře se zahoupala zem pod nohama. Sebastian se jemně dotýkal rty její horké jemné kůže a Laura pod každým polibkem cítila sílu jeho citů.
,,Sebastiane.." vydechla a odvrátila hlavu.
,,Sebastien, nedělejte to. Prosím." vyprostila ze sebe a Sebastian zvedl hlavu.
,,Lauro. I když je pro mne zničující každé pomyšlení na to, jak se vás smím dotýkat ale ne dotknout jako muž, i na to že vás mohu milovat ale ne tak jak manžel, přesto to vydržím. Moji lásku k vám nezlomí nic. Opravdu nic. Za svými city k vám si budu stát, i kdyby mi drželi pušku u hlavy. Vás budu milovat až do smrti Lauro. Jenom vás." Řekl chraplavým hlasem a Lauru tím úplné omráčil.
,,Ale Sebastiane... Já.. já jsem zasnoubená." Vydechla a bála se toho co udělá.
,,To mi nevadí." Řekl.
,,Všechna zasnoubení se dají zrušit. Povězte Lauro, milujete pana de Artois? Milujete ho? Cítíte k němu to samé co cítíte k mne Lauro? Odpovězte!" Vychrlil ze sebe Sebastian a postavil se na další schod. Jejich hlavy byly ve stejně výšce. Zpříma si hleděli do očí.
,,Já...já...Ne! Nemiluji Laurenta a nikdy jsem nemilovala Sebastiane! Miluji jenom vás, ale naší lásce není přáno osudem Sebastiane, cožpak to nevidíte? Jakmile sníh roztaje, můj otec pro mne pošle a já už vás nebudu moct nikdy spatřit! Nikdy!" její hlas se zasekl ve vzduchu a Sebastiana uhodil do srdce.
,,Lauro.. pro lásku k vám obětuji vše co mám. Jen mi odpovězte.." pravil a nespouštěl z Laury jeho modré oči.
,,Vezmete si Laurenta de Artois?"
Jeho otázka udeřila na Lauřino citlivé místo. Z očí se její prodraly slzy ale věděla co chce. Věděla co má říci. Hrdě vzpřímila hlavu. Otřela si mokré tváře a podívala se na Sebastianovy ustarané oči. Nenáviděl když plakala. Nenáviděl když plakala kvůli němu..
Hluboce se nadechla pronesla jak nejtvrději dokázala.

,,Ne, nevezmu si Laurenta de Artois. Nikdy!"