Píseň hor

Truhla

Ráno před Štědrým dnem. Venku už nebyl téměř žádný sníh a na vysokých stromech, lemujících příjezdovou cestu, seděli místo sněhu, černí krkavci. Do oken narážel mrazivý vítr z hor, který rozvrzával stará vrata do stájí a z údolí sem doléhal štěkot psů. I když to v Lauře budilo pochmurnou, depresivní náladu, nenechala se rozesmutnět počasím. Ale nedokázala být ani šťastná.
Zítra poprvé, po pěti měsících uvidí svého otce.
A taky Laurenta.
A matku a bratra Paula.
Neví jestli se Laurentovi vůbec dokáže podívat do očí..
Cítila se vůči němu provinile.
Ale vlastně vůči celé své rodině. Otec jí naplánoval tu nejlepší budoucnost, kterou si mohla jen přát a o které se leckterým dívkám z chudších rodin ani nesnilo.
Ale ona si to všechno zavinila svou hloupostí...
Ruce se jí roztřásly nevolí a na čele ji vyrazil pot. Měla hrozně výčitky svědomí. Zatnula pěsti do peřiny.

Kdyby tenkrát nepřišla k otci do loveckého salónku...
Kdyby tenkrát nevyšla do toho kouzelného hájku za zámkem...
Stále se jí v hlavě přehrávalo slovo kdyby.
Ale zase by nikdy nepoznala Sebastiana..
Toho muže, kterého se všichni neprávem bojí..
Toho muže, s vysokou urostlou postavou, temně černými vlasy a ještě temněji modřejšíma očima.
Ty oči, které ji dokázaly uhranout a vyvolat v ní to, co ostatní nazývají touha ale pro ni je to stále neznámá kapitola.
Ty paže, které ji dokážou ochránit před každým nebezpečím.
Ty dlaně, které jsou na první pohled drsné a hrubé ale taky ty dlaně, které ji dokážou hladit a dotýkat se jí tím nejjemnějším a nejláskyplnějším způsobem, který si nedokáže nikdo představit.
Ty vroucí rty, které ji líbají tím nejtoužebnějším způsobem, který kdy pocítila..
Jeho hlas... Jeho hrubý ale zároveň něžný hlas, který dokázal být hluboký ale jemný zároveň..
...
Nikdy předtím, nepotkala někoho, kdo by se jen častí podobal Sebastianovi. Sebastian byl ten nesložitější člověk, kterého kdy potkala.
Ale taky jediný, který ji opravdu miloval...
...
Z myšlenek ji vytrhl až zvuk klapotu kopyt na hradní dlažbě. Vstala z postele a vyšla oknu.
Odhrnula těžké závěsy a přes studené sklo se podívala směrem k bráně. Musela si promnout oči, protože v pokoji bylo ráno ještě šero ale venku už bylo světlo.
Ke svému překvapení spatřila Sebastiana, jak sesedá z Gilitise a Agátu, jak odbíhá přes nádvoří s hnědou truhlou v rukách. Lauru zajímalo nejen to, to byla ta truhla zač. Ale také to, proč byl Sebastian v údolí tak brzo ráno.
Sebastian sesedl z Gilitise a zastavil se.
Jako by na sobě cítil Lauřin pohled. Zvedl hlavu k jejím oknům a na Lauru se upřely dvě modré oči, jejichž modř zářila i přes tu dálku mezi Laurou a Sebastianem.
V Lauře to vyvolalo horko a nevědomky si polovinu těla schovala za těžký závěs.
Její oči se stále upíraly na Sebastiana. Ten ji chvíli pozoroval ale potom se otočil a odešel s Gilitisem do stáje. Za sebou zanechal prázdné místo.
Laura se stále zaťatými pěstmi přidržovala závěsu a zírala na místo, z kterého před chvílí odešel Sebastian. Začaly ji pálet oči.
...
V tom se ale otevřely dveře a do pokoje vešla Agáta s podnosem, na kterém byla snídaně, na kterou normálně Laura chodívala do jídelny.
,,Dobré ráno slečno." Řekla Agáta svým chraplavým hlasem jak nejvlídněji dokázala a postavila dřevěný podnos se snídaní na stolek vedle Lauřiny postele.
,,Mám vám připravit koupel?" Zeptala se.
,,Můžeš, děkuji. My dneska nebudeme snídat v jídelně?" Zeptala se zkoumavě Laura a upřela svoje světlé oči na Agátu.
,,Ne slečno, pán si to nepřeje." Odvětila a poškrábala se na lokti.
Sebastian nechce snídat v jídelně? Že by se mu něco stalo? To je divné. Pomyslela si Laura a posadila se na zdobenou židli ke stolu naproti její posteli.
Jednou rukou uchopila šálek s čajem a zhluboka se nadechla.
,,Bude to všechno slečno?" Tázala se Agáta.
,,Ano děkuji, můžeš jít připravit koupel." Vydechla Laura a napila se sladkého čaje.
Opravdu moc se chtěla zeptat na tu hnědou truhlu ale věděla, že by to vypadalo neslušně.
Agáta se uklonila, odešla do Lauřiny koupelny a začala Lauře připravovat koupel.
Z koupelny se ozývalo šplouchání vody, vylévané z hrnců a Laura mezitím dojídala snídani. Očima sledovala vzory, namalované na stěnách a pokoušela se přijít na to, co znamenají. Po chvíli ji to ale přestalo bavit. Dožvýkala poslední sousto a zvedla se od stolu. V pokoji začínalo být vedro od krbu a ona se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu. Bosá prošla pokojem a vyšla na dlouhou studenou chodbu. Velké dlaždice ji zábly do nohou. Přitiskla si župan blíže k tělu a proběhla až na terasu na druhé straně chodby. Do obličeje ji jako první udeřil studený vítr. Oči se jí zaleskly, zhluboka se nadechla opřela se o kamenné zábradlí.
...