Píseň hor

Tanec, sny a láska

Po barevných dlaždicích se rozbíhaly nohy všech přítomných.
Barevné sukně se vlnily a podpatky klapaly při každém pohybu. Nesčetné množství křyšťálových lustrů rozvěšených po celém stropě velkého sálu, se blištilo a plamínky svícnů se pohupovaly podle větru kolemjdoucích. Atmosféra byla dechberoucí.
Ale jediná hudba nehrála.
Všechny oči byly upřeny na Lauru, jdoucí směrem ke svým rodičům.
Nikdo nevydal ani hlásku.
Laura.. Eugenie Laura se po pěti měsících konečně vrátila zpět. O jejím únosu se povídalo po celém městě ale nikdo neznal pravdu...
...
Laura udělala poslední krok a spočinula před otcem a matkou. Paul na ni z dálky hleděl, s neskrývaným úžásem v očích.
I když ji neviděl jen pět měsíců. Tak se přece jen změnila.
Už to nebyla ta nepatrná, poslušná, starší sestra, kterou si pamatoval. Vypadala neuvěřitelně dospěle. Vyčesané vlasy jí prodlužovaly krk a bílé šaty jí přidávaly na nevinnosti. Vypadala, jako by nebyla skutečná ale zároveň jediná, doopravdy přítomná. Lesk její osobnosti se roznášel sálem a vedle vysokého Sebastiana, vypadala jako někdo z obrazu.

Všechny ženy v místnosti jí ač nechtěly, záviděly její postavení. Okamžitě si všimly toho stříbrného náhrdelníku.
,,Určitě jí ho musel koupit Sebastian. Chudáček nebohý Laurent." Zašeptala Franca své společnici. Laura byla vždy její nejlepší přítelkyní. Ale jen proto, že samotná Franca měla mnohem lepšího snoubence než byl Laurent a taky měla mnohem více známostí, než nezkušená Laura.
Ale teď se role otočily. Sebastian byl ve svém obleku téměř dokonalý, a určitě si povšiml, že na něj směřuje většina dámských pohledů. Ač nebyl oblíbený, tak všichni věděli o jeho značném jmění, získaném po smrti otce. Kdyby takové jmění měl kterýkoli jiný šlechtic nebo muž jeho věku. Měl by hodně přátel.
Ale Sebastian k sobě nikoho nepustil.
Až na Lauru.
Proto si všichni mysleli, že Laura přijede sama. A Lauřina matka doufala v to, že ji bude moci obléknout podle svého protože Sebastian jí žádné šaty neobstará. Chtěla aby udělal cokoli, co by jen naznačovalo to, že o Lauru nestojí.
Ale když se ve dveřích zámku objevil vedle Laury..

A Laura na sobě neměla ty šaty, ve kterých zmizela tu noc svých narozenin, ale ty bílé, honosné a respekt budící šaty, které podtrhovaly její čistost a nepošpiněnost krutostí vnějšího světa.

A Sebastian také neměl svůj dlouhý černý kabát a vlasy všude rozházené. Měl dokonalý, bílý oblek, který vypadal opravdu draze a vlasy načesané do zádu.
Ženy, které by Sebastianem jindy opovrhovaly a Laury by si nevšímaly, jim teď záviděly.

Lauřina matka z toho byla u vytržení a otec byl zlostí bez sebe. On Lauru původně ani zvát nechtěl. To její matka.
On věděl, že kdyby Laura chtěla jet domů, tak by si našla způsob. Že kdyby chtěla, tak by jim za těch pět měsíců poslala alespoň jediný dopis. Ale ona nic z toho neudělala.
Vůbec nic. Celé dva měsíce neměli ani tušení co se s jejich dcerou děje.
Byl plně rozhodnut, že ji bude nenávidět za to, jakou špínu hodila na svoji rodinu.
Za to, že strávila noci na Sebastianově hradě.
Chtěl Sebastiana vidět mrtvého.
Zlostí mu vyskakovaly žilky na čele.
...
Laura se upřeně dívala na svého otce. Ale on byl moc pyšný na to, aby udělal první krok. Pohrdavě ji sledoval.

,,Otče." Vyprostila ze sebe Laura se vší svou hrdostí. Napřímila hlavu a nehnutě mu nadále hleděla do očí.
Teď není vhodná chvíle pro pláč.
Ona Sebastiana miluje a za to se omlouvat nehodlá.
Otec udělal krok k ní a složil si ruce za záda.
,,Dcero?" Zeptal se a jeho tvář v momentě zkameněla. On jediný, který byl celou dobu zabraný sám do sebe si nevšiml, že Laura nepřišla sama.
Spratřil blížícího se Sebastiana.

,,Vy!?" Odtrhnul oči od Laury a zuřivě se podíval směrem k Sebastianovi.
,,Jak se opovažujete!?" Vychrlil ze sebe a tvář mu začínala rudnout.
Sebastian klidně přistoupil dvěma kroky k Lauře a složil jejímu otci lehkou poklonu.
Laura byla celou situací úplně zaskočená.
,,Rád vás opět vidím pane Dampierre." Vydechl s klidem Sebastian a mírně se falešným úsměvem usmál.
,,Jak můžete mít tu drzost přijít až do mého zámku? Copak vám nestačilo, že jste mi unesl mou jedinou dceru a uvedl ji do hanby?"před očima měl rudo a jednal téměř bezmyšlenkovitě.
Tohle už bylo na Sebastiana moc. Se vší ovladatelností, přistoupil až k jeho tváři.
Převišoval Lauřina otce téměř o hlavu.
Svýma modrýma očima se mu výhružně podíval do tváře a poté se sklonil k jeho uchu.
Něco mu zašeptal a Lauřin otec se okamžitě stáhnul. Na tváři se mu značila nevole a zděšení.
,,Jak si přejete." Zakoktal a nervózně zatěkal očima.
Laury matka na něj nechápavě hleděla. Poté se ohlédla na Sebastiana. Ten jí nevěnoval jediný pohled.
Její oči ale nakonec stejně spočinuly na Lauře.
Na jejím nejmilovanějším dítěti.
Pohlédla jí do očí.
A spatřila v nich tu nevinnost, o které si myslela, že jí o ní Sebastian připravil.
Spadl jí kámen ze srdce.
Do očí jí vyhrkly slzy. Nekontrolovatelně se vrhla ke své dceři a pevně ji objala.