Píseň hor

Očištění

Ze stmívající se oblohy padaly v hustých proudech, studené kapky vody.
V intervalech hřmělo a ze zámku začaly vybíhat stráže, které poslal Lauřin otec.
Zanedlouho byl slyšet klapot těžkých, vojenských bot a řinčení zbraní.

,,Najděte ji a přiveďte zpět!" Rozřiknul se Alain v momentě, kdy Sebastian vyběhnul do deště za Laurou.
Laurenta si vezme, ať chce nebo ne. A s ním, na ten jeho hrad se vrátí jen přes moji mrtvolu, pomyslel si a postavil se na práh.

,,A jeho přiveďte mrtvého. Rozumíte!?"
Stráže poslechly a rozeběhly se směrem k bráně.
Zvolal tak poslední větu a otočil se plný vzteku, zpátky do místnosti.

Všichni stáli jako uhranutí a nehybně pozorovali Alaina Dampierra, který právě nařídil zabít člověka, který je téměř nesmrtelný.
Člověka, který svojí vlastní vinou právě ztratil svou nejstarší dceru..

Alain roztřepaně zatnul pěsti a sešel ze schodů.
,,Myslím, že je čas jít domů." Zabručel zlostně. A zvednul zrak k ostatním.

,,Ale drahý.." vykřikla Lauřina matka. Oči měla uplakané a chtěla zpátky svojí dceru. Věděla ale, že za to může i ona.
Nejvíc ale vinila svého muže.
Chtěla něco namítat ale Alain ji zastavil.
,,Ne." Vydechl.
,,Divadlo zkončilo. Jděte domů." Řekl zlostně a udělal jim místo ve dveřích.
Všichni ho jen nechápavě sledovali a neodvážili se ani pohnout.
,,Copak jste neslyšeli? Vypadněte odsud. Tady není nic k vidění." Rozkřičel se a začal máchat rukama.
Dav se dal do pohybu a pomalu začal vycházet ven.
V dešti a během stmívání se velký dav korigoval špatně ale kočí se rychle dali do pohybu. Za chvíli bylo nádvoří prázdné a v sále zůstaly jen zbytky nedojedeného jídla.
Alain se vztekle otočil, vešel zpátky do zámku a zabouchl za sebou těžké dveře.

Sálem proběhla rána dveří a doprovázel ji klapot podpatků bot, Lauřiny matky Marie.
Důstojně prošla sálem až ke svému muži.
Paul tu nebyl protože uznal, že bude lepší, když odjede s Caroline.
Proto byl teď sál úplně prázdný.
I vystrašené služebnictvo raději zalezlo do kuchyně.

Marie se hrdě postavila před Alaina.
Ten u ní čekal pochopení, jak by asi čekal každý muž od své ženy.
Ale on si pochopení nezasloužil.
Chladně se na něj podívala, a její tvář byla plná zlosti.

,,Ty hlupáku.." pronesla jak nejmrazivěji dokázala.
Alain se na ní podíval.
,,Mě z ničeho neviň. Naše dcera je hloupá a já ji za to hodlám potrestat.
Sebastiana de Maintenon zabiju a ona si vezme Laurenta. Ať chce nebo ne.
Za to co udělala bude trpět." Řekl tak zlostně, že se ho Marie začínala bát.
Přesto ale nepolevila. Nechápala, jak může být člověk, kterého kdysi tak moc milovala, bezcitným monstrem, které chce zničit jediné štěstí svojí dcery.
I když se jí těžko tomu říkalo právě štěstí.
,,Za to co udělala? Můj drahý." Zasmála se křečovitě Marie.
,,Ona se zamilovala, cožpak ti to nedošlo? A ty ji chceš vinit z citu? V tom případě budu hloupá asi i já, protože když jsem si tě brala, tak jsem do tebe byla též zamilovaná." Vydechla a ve vzpomínkách se vrátila na jejich svatbu.
Ale Alainův zjev ji rychle probral.
,,Od teď toho lituji." Vmetla mu do tváře.
To na něho zapůsobilo. Ta slova co pronesla.
Ani ne tak to že už ho nemiluje, ale spíš to, že Laura miluje Sebastiana a on miluje ji.

Tvář mu zbledla a chtěl něco namítnout. Byl tak moc plný vzteku vůči Sebastianovi a Lauře, že vůbec nevnímal co dělá.
V tom se ale Marie narovnala. Uchopila sukni a odešla přes sál do druhého křídla zámku do svého pokoje.
Nechala ho tam stát na pospas svému svědomí.

V hlavě měla zmatek, vztek ale i smutek. Na Lauru se hněvat nemohla. Ona byla kdysi taky zamilovaná a věděla jaké to je.
Jenže ona to měla jednodušší. Její rodiče chtěli aby si vzala Alaina.
Tohle bylo jiné. Sebastian byl ten, kterého se každý bál a o jeho hradě se dětem ve vesnici vyprávěli strašidelné příběhy.
Prošla chodbou, otevřela dveře do pokoje a vešla dovnitř. Zamkla za sebou a usadila se k malému stolku. Dlouho jí netrvalo a dala se do pláče. Chtěla zpět svou dceru.

Alain se mezitím též odebral ze sálu, ale šel do knihovny.
Potřeboval si to všechno srovnat v hlavě a vymyslet, jak bude probíhat další setkání s Laurou a Sebastianem.
Při pomyšlení na Sebastiana, se mu tvář křivila nevolí. I když si to v žádném případě nechtěl přiznat.
Měl z něho strach.
Zapálil si malou svíčku, z poličky vytáhl zaprášenou knihu o Egyptě a dal se čtení.
I když se ale snažil sebevíc, v myšlenkách se stále vracel k tomu, jak Sebastianovi vyrve srdce z hrudi a Lauru provdá za Laurenta.
Při tom rozhořčení si s Marií vůbec nevšimli, že Laurent odjel také. Doprovod mu dělala všudypřítomná a závistivá Franca.
Tohle bude ještě náročné období pomyslel si a podíval z okna do černé tmy, naslouchaje bušení kapek deště do okenního skla.
...

Sebastian vyběhl přes nádvoří. V momentě kdy zahnul za roh, uslyšel hlas Alaina ozývající se ze sálu.
Potom už jen hluk kol od kočárů a řinčení zbraní.
Přidal do kroku a za nedlouho doběhl Lauru.
Když ji spatřil, srdce mu málem puklo.
Krčila se u zdi zámku opřená o starý strom.
Její křišťálové slzy byly vidět i přes hustý déšť a pramínky vlasů, které vyklouzly z vyčesané drdolu se jí společně s bílými šaty přilepily na tělo.
Ve tmě zářila její štíhlá postava a hrudník se jí třásl vzlyky.
Nechtěla aby ji takhle Sebastian viděl. Slíbila si že už nebude marně prolévat slzy ale tohle na ní bylo opravdu moc. Zradil ji otec. Zradila ji její vlastní matka a dokonce i Laurent.
Ten pohled, který ji věnoval během svého slibu se jí zaryl hluboko do paměti.
Ne něj jen tak nezapomene.

Pomalu zvedla hlavu a rukama přitom stále objímala svá kolena.
Ve tmě spatřila Sebastianovu vysokou postavu zářící v bílém obleku, jak se k ní pomalu přibližuje.
Chtěl jí zvednou do náruče ale Laura se sama postavila na nohy.
Teď nesmí projevit slabost, pomyslela si.
Sebastian ji pomohl už mockrát. Nechtěla aby znovu vypadala jako malomocná.
Vstala ale po prudkém zvednutím se jí zatmělo před očima.
Rychle se ale vzpamatovala a rukama se opřela a Sebastiana.
Ten ji jen nehnutě pozoroval a pevně ji držel.
Nespouštěl z ní oči.
Laura se narovnala poodstoupila krok od Sebastiana.
Zvedla k němu hlavu a otřela si tváře zmáčené od deště a od slz a deště.
Sebastianovi padaly mokré vlasy do čela a z mokrých pramínků v pravidelných intervalech odkapávala voda vsakující se do už tak promočené, bílé uniformy.
Laura se chtěla nadechnout a omluvit se ale tělem jí projel záchvěv mrazu.
Zatřásla se a automaticky rukama objala své tělo.
Sebastian bez zeptání sundal vršek svého obleku. Uvědomoval si, že je mokrý ale Laura tu stála jen v slabounkýh šatech.
Všechny kožešiny zůstali v kočáře na nádvoří zámku.
Napřáhl ruce a oblékl Lauru do bílé uniformy.
,,Sebastiane vždyť ti bude hrozná zima. Budeš promočený..." Zaprotestovala potichounku ale věděla, že to nemá žádnou cenu.
Pod tíhou uniformy se jí málem podlomila kolena ale Sebastian ji horkýma rukama zajel pod uniformu a dotkl se přes látku šatů, jejího úzkého pasu.
Všiml si, že je hrozně studená. Přitáhl si ji k tělu.
Laura cítila to teplo, které ji Sebastian dodával každým svým dotekem a pohledem.
V tom se Sebastian sklonil k jejímu uchu a zašeptal hlubokým hlasem:
,,Ochráním tě Lauro. Ať se bude dít cokoli, vždycky tě najdu a přivedu zpátky do bezpečí. Rozumíš?"

Ta slova na Lauru zapůsobila jako sprcha horké vody. Po těle ji proběhlo horko, které už dlouhou nezažila.

,,Já vím Sebastiane. Vím to." Zašeptala a usmála se.
Sebastian se usmál taky. Když to Laura spatřila byla překvapená.
Takovýhle úsměv ještě neviděla. Nedokázala si vysvětlit, co za tím stojí.
Sebastian to ale věděl úplně přesně.
To, že před všemi odmítla Laurenta a rozkmotřila se se svou rodinou, mu dokázalo, jak moc ho miluje.
Sebastian se stal nejšťastnějším člověkem na světě...