Píseň hor

Stůjte při něm

Když v tom za sebou uslyšela zavrzání podlahy.
Jako přistižená, se rychle otočila až jí dlouhé vlasy zavlály.
Stál tam Sebastian.
Měl na sobě černé kalhoty a v nich zastrkanou bílou košili. Tvář měl svěží ale klidnou.
Laura se mi podívala do očí.
,,Ty jsou pro tebe Lauro." Zašeptal Sebastian sotva slyšitelně a přistoupil blíž k Lauře.
,,Pro mne? Zeptala se s úžasem Laura a ruku si položila na hrdlo. Nechtělo se jí věřit, že by byl někdo schopen, koupit jí takhle nádherné a určitě i drahé šaty.
,,Slíbil jsem ti přece, že z tebe udělám královnu bálu Lauro. Nebo snad ne?" Zeptal se a na tváři se mu zrodil malý úsměv.
,,Sebastiane... Jak se ti odvděčím pro pána. Ty šaty jsou nádherné." Vydechla úžasem a udělala krok k Sebastianovi.
,,Tím, že se mnou dnes pojedeš na bál Lauro. Ráno přišel dopis, že brány zámku se otvírají už před obědem, první se bude podávat oběd." Řekl trochu lhostejně Sebastian a uchopil Lauřiny dlaně.
,,Sebastiane...já. Já nevím jak ti poděkovat." Nadechla se Laura a zatěkala očima šatům.
Potom se podívala znovu na Sebastiana.
,,Ty nemáš vůbec za co děkovat." Pronesl s úsměvem a jeho oči se zaleskly.
Snažil se si představit Lauru v těch šatech.
Bude vypadat kouzelně pomyslel si.
Podíval se do Lauřiných očí a přitiskl si ji ke svému tělu.
Potřeboval ji cítit.
Laura se trochu ostýchala ale potom se k němu taky přitiskla.
Sebastian se zhluboka nadechl a pronesl do jejích vlasů.
,,Teď mě poslouchej Lauro. Já teď na chvíli odejdu ještě něco zařídit. Zavolám ti Agátu aby ti pomohla se do těch šatů obléct. Až budeš hotová, sejdeš dolů na nádvoří ano?"
,,Ano Sebastiane." Zašeptala Laura a přitiskla se k němu ještě blíž.
Teď ho nechtěla opouštět, ale musela.
Opatrně se odtáhla a Sebastian ji položil horkou dlaň na tvář.
Na její hebkou, horkou tvář.
Usmál se. Naposledy se Lauře podíval do jejích světlých očí a bez rozloučení opustil pokoj.
Laura zůstala stát na místě, kde ji Sebastian nechal. Stále vstřebávala to, že Sebastian, ten zamlklý, samotářský vlk Sebastian, jí koupil tyhle šaty.
Ty nejkrásnější šaty, které kdy viděla. A ona si je teď má obléknout.
...
Do pokoje přiběhla Agáta a rovnou zamířila k šatům. Po cestě trochu zpomalila a zeptala se Laury:
,,Líbí se vám šaty slečno?"
Laura na ni s nezkrývaným nadšením v očích podívala a odvětila:
,,Ano a moc."
,,Pan Sebastian pro ně jel až do Le Bouscatu. Je to docela dálka. Divila jsem se, že z té cesty neonemocněl, venku bylo opravdu chladno." dořekla Agáta a začala opatrně sundavat šaty z figuríny.
,,I když. Pan Seabstian za ty roky co mu sloužím nebyl nikdy nemocen, to se musí nechat. Až teď poslední dobou se docela změnil." Podívala se směrem k Lauře a vzala do rukou hebkou látku šatů.
,,Změnil? Něco se mu stalo?" Zeptala se vyděšeně Laura. Určitě je to ta rána od nože, pomyslela si. Určitě se mu zanítila.
,,Ale ne slečno, vůbec ne." Usmála se na šibalsky Agáta.
,,Tak co se stalo?" Ptala se už trochu razantněji Laura. Začínala mít strach.
Agáta vzala šaty do rukou a šla směrem k Lauře. Po cestě pozorovala krásu těch šatů. Sebastian se opravdu překonal.
,,To on pán trpí jinou nevyléčitelnou chorobou víte?"
,,Jakou?!" Laura už začínala být nepříčetná.
Agáta se jen usmála, položila šaty na postel a přistoupila k Lauře.
Jednu ruku jí položila na rameno a podívala se na ní svýma starýma očima.
,,Láskou Lauro. Láskou." Vydechla a povídá:
,,Vy jste pana Sebastiana opravdu očarovala. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Vždy když mi říká co mám pro vás udělat, má v očích něco jiného než vztek nebo nepříčetnost. Má tam lásku. Hodně lásky."
Laura se na Agátu podívala. Tohle opravdu nečekala.
Myslela si, že jí Agáta nemá ráda ale ona ji teď přesvědčila o opaku.
Vrhla se Agátě kolem krku. Nehleděla na to jestli je to vhodné nebo ne. Agátu si oblíbila.
Její reakci Agáta při nejmenším vůbec nečekala. Jen se usmála a svýma vrásčitýma rukama ji objala taky.
Potom vzala do ruky šaty.
,,A teď z vás uděláme královnu bálu Lauro." Pronesla se smíchem Agáta a pomohla jí se svlékáním. Lauřiny slabé šaty složily na postel a oblékly ji do těch nádherných, bílých, perlami zdobených šatů.
...
Když Agáta zapnula poslední šněrování, Laura se na ni otočila a Agáta sepjala ruce.
,,Pro pána Lauro. Vy jste tak krásná!" Vyhrkla.
,,Děkuji." Zasmála se Laura a chtěla si sepnout vlasy. Agáta si otřela oči a pomohla Lauře udělat vysoko vyčesaný drdol s perlami posazenými v drdolu a po stranách hlavy. Agáta chtěla navrhnout i líčení.
Ale po chvíli zjistila, že Laura vůbec žádné líčení nepotřebuje. Je opravdu půvabná.
Když byly se vším hotovy, Laura se podívala do velkého zrcadla v rohu Sebastianova pokoje.
V první chvíli nemohla uvěřit že je to opravdu ona.
Její světlé vlnité vlasy, byly vyčesané do vysokého drdolu a po stranách hlavy se jí třpytily malé perličky. Střih šatů odhaloval Lauřinu bílou pokožku a její úzký pas vynikal díky nabírané sukni. Hedvábí se jí táhlo po rukách a na koncích ji šimraly malé zlatavé volánky.
Bílou sukni, jako lístky růže, překrývaly dva kusy hedvábí, pošité stříbrnou nití.
Vypadala jako z pohádky.
Na svým odrazem zůstala žasnout ještě dobrou chvíli.
Ze snění ji ale vytrhla Agátina slova:
,,Pán už čeká Lauro, půjdeme?"
,,Už jdu." Usmála se Laura a v doprovodu Agáty vyšla z pokoje, přes dlouhou chodbu až k velkým mohutným dveřím. Než je Agáta otevřela, tak se otočila na Lauru. Uchopila ji za ruce a tiše pronesla:
,,Lauro, musím vám říct, že jsem nikdy neviděla nikoho statečnějšího než jste vy. A že vás Sebastian opravdu miluje, tím si můžete být stoprocentně jistá. Nikdy nikomu nedůvěřoval ale teď důvěřuje vám. Tak vám radím, ať se stane cokoli, stůjte při něm. Pro vás je schopen udělat opravdu cokoli."
,,Lauře už se draly slzy do očí ale potlačila je. Objala Agátu a naposledy se na ní usmála.
Agáta otevřela velké dveře a nechala Lauru jít.
Studený vítr jí narazil do tváře až jí zaslzely oči. Pramínky vlasů ji šimraly na čele ale Laura je jedním tahem ruky zastrčila ucho. Zamžikala očima a v dálce uviděla kočár.
Vedle něho stála postava v bílém obleku. Nemyslela si že je to Sebastian, protože on vždy nosil jen černou.
Udělal jeden krok ze schodů.
V tu ránu se postava se otočila a vyvedla Lauru z omylu.
Byl to Sebastian.
Byl to Sebastian a měl na sobě bílé kalhoty a bílou vestu se stříbrným vyšíváním. Svoje černé vlasy, jindy ledabyle rozházené, měl načesané do zadu a vynikla tak jeho mužská, ostře řezaná tvář. Jeho safírově modré oči na ni zasvítily.
Laura se ani nepohla. Cítila na sobě sílu jeho pohledu.
Když ji Sebastian spatřil, tak se mu poprvé v životě zadrhl dech.
Stála tam na schodech, bílé šaty jí dělaly ještě krásnější i když si myslel že to není možné.
Úzký pas vynikal před tmavým pozadím dveří, uvolněné pramínky jejích světlých vlasů vyklouzly z poza ucha a pohrával si s nimy vítr. Její liliově bílá pleť svítila a odrážela dopolední slunce. Ve světlých vlasech se třpytily perly a její nevinné oči k němu shlížely.
Sebastian se zasekl v čase.
Nikdy neviděl nádhernější a nevinnější dívku než Lauru.
Pomalu a poprvé v životě nejistě k ní vykročil. Vypadala tak křehce. Udělal dva kroky a zastavil se.
Laura sešla ze schodů a s klapotem podpatků na dlažbě došla až němu.
Sebastian vypadal jako omráčený a stále jí hleděl do očí. I když už byla skoro zvyklá na jeho pohled tak tenhle nebyl jako ty předtím. Začla být pod náporem jeho modrých očí nejistá.
,,Sebastiane?" Zeptala se opatrně.
Sebastian se rychle probral.
,,Stalo se něco?" Vydechla starostlivě.
,,Ano Lauro, stalo." Pověděl a přistoupil k ní o krok blíže. Uchopil její křehké ruce do svých.
,,Nikdy jsem neviděl někoho nádhernějšího než jste vy Lauro. Vypadáta tak kouzelně." Vydechl a s mlhou před očima jí se vší vášní, kterou v sobě měl, políbil na její křehké ale přesto touhou vroucí rty.
Lauře se před očima udělala mlha, přes kterou viděla jenom Sebastiana a jeho lásku.
Když cítil, že mu Laura slábne v náručí odtáhl se a opatrně ji chytl za pas a přitáhl blíže k sobě.
Laura nepatrně zamrkala očima, zaklonila hlavu a pohlédla mu do očí.
,,Lauro, něco pro vás mám." Pronesl tichým a hlubokým hlasem Sebastian.
,,Pro mne? Vždyť jste mi daroval ty nejkrásnější šaty, které jsem kdy měla. Co by jste mi chtěl ještě dávat?" Zeptala se a trochu se usmála.
Sebastian ji chtě nechtě musel pustit. Otočil se ke kočáru a do rukou vzal malou, černou, dřevěnou krabičku, na jejíž horní části byl vyryt ornament růže v kruhu s hvězdami.
Otočil se k Lauře a pomalu krabičku otevřel.
Laura se se zájmem podívala dovnitř.
V malé černé krabičce, byl bílý polštářek a na něm byl položen stříbrný náhrdelník, na němž byl přívěšek stříbrného květu růže. Po řetízku se do stran rozbíhaly malé perličky a stříbrné lístky.

,,To je ten nejkrásnější náhrdelník, který jsem kdy viděla Sebastiane." Vydechla užasle Laura.
,,Smím?" Zeptal se potichu Sebastian a podíval se na Lauru.
,,Opravdu?" Zadívala se na něj Laura.
,,Ano opravdu." Sebastian vzal náhrdelník opatrně do ruky. Laura se k němu otočila zády. Sebastian ji stříbrný šperk přiložil na hrdlo a jemně ho zapnul.
Dvěma prsty se dotknul její pokožky.
I přes bílé rukavice cítil horkost touhy, která se v Lauře skrývala. Neúprosně odtáhl ruku a otočil Lauru zpátky k sobě.
,,Vy ten šperk děláte ještě krásnější než původně je Lauro." Zasnil se Sebastian.
Laura stydlivě sklopila oči.
Po zádech jí přeběhl mráz. Sebastian si všiml že se začíná třást.
Vytáhl jednu z kožešin v kočáře a šetrně ji do ní zabalil.
Lauře se okamžitě udělalo příjemné teplo.
Pomohl jí nastopit do kočáru. A společně usedli na měkká sedadla.
Sebastian dvakrát bouchl do stěny, kočí prásknul bičem a kočár se rozjel.
Vstříc osudu, o kterém nikdo nevěděl co jim chystá...