Večerní konverzace Sama a Matyáše (Moonattem oneshots)

Za všechno můžeš ty

Warning. Může obsahovat spoilery ze squid game. To je Netflix seriál, kdyžtak si to vygooglete jestli neznáte :D
Je to crossover, a za případné prozrazení čehokoliv ze seriálu neručím 🌚

Enjoy ^^

∆∆∆∆

„Kvůli.Tobě. Jsem. Teď. Tady! A. Nemůžu. S. Tím. Kurva. Nic. Udělat!!"
Dominik přímo zuřil. Vypadal jako býk a dýchal nosem tak intenzivně, že kdyby byly v místnosti ve které se nacházel okna, byla by zanedlouho všechna zamlžená. Při každém slově co řekl, pořádně nakopl Vitaliye, který se před ním na zemi třásl jako ratlík, tiše popotahoval a držel si u zkrvaveného nosu tmavě zelený rukáv na své mikině, aby aspoň trochu krvácení z nosu zastavil.

„Prosím přestaň," zašeptal slabounce a zkusil se mu podívat do očí, aby ho přemluvil aspoň pohledem.

„Dejzre, fakt nech toho. Nemá to cenu!" snažil se ho zastavit Matyáš, marně.

Dominika to nezajímalo a surově do něj kopal dál. A bylo mu jedno že okolo nich stojí spousta ostatních hráčů a zvědavě je pozorují. Byl na Vitu naštvaný. Pořádně. Kdo ví, jestli právem, každopádně si na něm chtěl vylít zlost, která jen zakrývala to, že je k smrti vyděšený a zdeptaný z toho co tu všechno už stihl vidět. Spoustu bezvládnych těl a krve víc jak na jatkách. A moc dobře věděl, že mezi nimi může být taky, když udělá jedinou chybu. Jedinou.

„Za všechno můžeš ty," tohle Dominik opakoval pořád dokola, jako rozbitá gramofonová deska, a pokaždé když to zopakoval, zarylo se to Vitovi do mozku hlouběji a neustále mu to hrálo v hlavě.

„Já jsem nevěděl že to bude takhle. Myslíš že bych s tím souhlasil kdyby tu byla šance že můžem umřít?!" Vitovi ukápla slza a Dominik do něj konečně přestal kopat. Sedl si vedle něj na zem a koukal do blba. Začal přemýšlet nad vším. Nad tím jak by byl rád doma, chodil volně po venku a nebál se o to že ho nějaký růžový astronat s maskou střelí ho hlavy. Tak rád by si zahrál Minecraft, nebo vyvenčil svého psa Špunta..

„Špunt," řekl Dominik sklesle. „Co když už nikdy neuvidím Špunta?!" nad touhle myšlenkou chytil druhý dech. Rozšířily se mu zorničky, vyskočil na nohy a znova sejmul Vitaliye. Tentokrát se Vitaa nějak snažil bránit, ale moc se mu to nedařilo.

Matyáš stál opodál a upřímně nevěděl co dělat. U takové situace nikdy nebyl a tohle se Dominikovi vůbec nepodobalo. Takže stál jako vyoraná myš a pozoroval je jako většina hráčů kolem. Věděl že to nedopadne dobře, nějak to cítil. A měl pravdu.

„Já jsem se o to neprosil. Já tady kurva být nechci!" zařval Dominik hlasitě.

V tu ránu se za nimi ocitli tři pracovníci v růžových overalech. Ten co stál uprostřed, měl masku s nakresleným bílým čtvercem, takže jako jediný mohl mluvit bez povolení.
„Ani nemusíš," zavrčel a kývl na pracovníka po své levici s bílým trojúhelníkem na masce. To byl pro změnu voják, který mluvit nemohl, ale měl zbraň, kterou teď mířil přímo na Dominika.

„Ne počkejte! Já to nemyslel vážně, to je nějak-"

Celou místností se ozval výstřel a Dominovo bezvládné tělo teď leželo na zemi. Všichni hráči ze sebe vydali udivený a zděšený výkřik a Vitaa s vytřeštěnýma očima pozoroval vojáka co střelil. Neměl odvahu se podívat vedle sebe, nedokázal to. Viděl ovšem, jak nějaký další voják míří na něj, tak se přemluvil a na nějaký okamžik sledoval Dominikovo zakrvácené tělo než se ozval další výstřel..

∆∆∆∆

Matyáš tomu nevěřil. Ležel na té jednoduché posteli co měl a se slzami v očích pozoroval ten zatraceně vysoký strop. Nedokázal uvěřit tomu, že jeho dva nejlepší kamarádi už s ním nejsou, a už nikdy nebudou. Jejich ikonky, které ukazovaly, že jsou pořád ve hře zhasly, a s tím všechny Matyášovy naděje a chuť k tomu pokračovat. Teď už vlastně neměl důvod.

Stejně skončím jako oni, bez nich další hru nedám ani kdybych se rozkrájel.

Takhle přemýšlel dost dlouho, až došel k závěru, který mu přišel v tuhle chvíli nejvhodnější. Vstal z postele a docupital ke dveřím, kde bylo kulaté průhledné okénko, za kterým hlídal jeden růžově oblečený voják. S maskou, jak jinak.

„Hej," zašeptal a lehce zaklepal na sklo.

Voják se otočil a pravděpodobně se mu díval do očí. To Matyáš nemohl poznat.

„Udělal bys pro mě něco?"

Voják pomalu přikývl.

„Zastřel mě."

Voják mlčel a nepohnul se ani o píď.

„Notak, neslyšel jsi mě? Zastřel mě, zbraň máš, tak udělej aspoň jednou dobrou věc."

Voják záporně zavrtěl hlavou.

„Proč ne? Neříkej mi že nesmíš, to by byla hodně špatná výmluva."
Matyáš měl srdce až v krku, ale pořád dokázal mluvit.

Chvíli se nic nedělo, ale pak se růžový voják pohnul a posunul si zbraň tak, aby mu nepřekážela. Udělal něco, co by Matyáše ani ve snu nenapadlo že udělá. Začal si sundavat kapuci, a nakonec sundal i černou masku. Se smutným výrazem ve tváři se na Matyáše podíval svýma očima, které byly zářivější jak piggy banka plná peněz, a bolestně se usmál.

„S-Samo?"