Večerní konverzace Sama a Matyáše (Moonattem oneshots)

Dalgona

Here we go again...

Hra. Kdyby jste Matyášovi před měsícem řekli, že si s ním chcete zahrát hru, odsouhlasil by to téměř okamžitě. Ale teď? Ze slova hra se stala noční můra a Matyáše právě jedna tahle můra čekala. Šel po schodech co vypadaly jako schodiště v Bradavicích v barevné verzi jako spráskaný pes, nebo základoškolák kterému se po vysvědčení kvůli špatným známkám nechce domů. Ostatní hráči vypadali dost podobně, jenom někteří vedli živou konverzaci plnou teorií o tom, co by se mohlo hrát. Pravděpodobně by k nim Matyáš patřil taky, kdyby Dominik udržel svoje pocity na uzdě.

Vždyť jsi to neměl zapotřebí, Dejzre..

Velký houf potichu chatujících hráčů náhle zastavili čtyři vojáci, došli totiž ke vchodu jejich cíle. Chvíli ještě počkali, a pak jeden z nich zmáčkl tlačítko na stěně, aby otevřel dveře. Dovnitř vstoupili všichni čtyři najednou a vydali kupředu. Hráči šli pomalu za nimi a vstřebávali co právě vidí před sebou. Celkem věrnou kopii dětského hřiště, jenom několikrát větší.

Matyáš hlasitě polknul. Po pohledu na obrovské hřiště mu přeběhl mráz po zádech.
„Co to kurva je?” řekl vysokým hláskem.

„To by mě taky zajímalo,” odpověděl mu nějaký hráč stojící vedle něj a pokusil se o úsměv.

Matyáš se mu úsměv oplatit ani nepokusil, věděl že by selhal, takže jenom kývl a přerývaně se nadechl.

„Vítejte u vaší druhé hry,” ozval se z reproduktoru milý ženský hlas. Všichni hráči zpozorněli a vzhlédli nahoru, odkud reproduktory hrály.
„Ještě než začnete hrát, vyberte si prosím jeden z tvarů před vámi a stoupněte si k němu.”

Až teď si Matyáš všiml čtyř barevných tvarů na zdi naproti. U každého stál nějaký voják a oběma rukama si přidržoval svojí zbraň. Matyáš měl na výběr mezi kruhem, trojúhelníkem, hvězdou a deštníkem. Ani nad tím moc hluboce nepřemýšlel a stoupl si ke kruhu. Byl mu tak nějak sympatický.

„Doba rozhodování skončila. Nyní odhalíme dnešní hru,” ozval se zase hlas z reproduktoru.

Za každým tvarem byly dveře, které se teď otevřely a odhalily stoly s hromadami stříbrných kulatých pouzder.

„Každý hráč si vezme jedno pouzdro, které vidí před sebou. Každý hráč si vezme jedno pouzdro, které vidí před sebou.” Hlas z reproduktoru to pro jistotu zopakoval, kdyby byl náhodou nějaký z hráčů retard. Například náš Matyáš. Od jednoho z pracovníků si stříbrné pouzdro vzal a když odcházel do prostoru, zakvedlal s ním, protože mu to přišlo adekvátní.

„Prosím, otevřete svá pouzdra a zkontrolujte obsah.”

Matyáš svou teď už třesoucí se rukou pouzdro otevřel a odhodil víčko. Spatřil v něm pískově žluté kolečko, v kterém byl neúplně vykrojený kruh. K němu byl přiložený špendlík.
„A to má jako znamenat co??”

„Druhá hra spočívá v lámání dalgona sladkostí. Tvar který jste si vybrali, musíte vylámat neporušený. Časový limit je deset minut. Nechť hra započne.”
Hlas z reproduktoru zmlkl a v celém prostoru teď byl slyšet jen časovač, který Matyáš chvíli pozoroval, než se rozhodl si sednout na zem a přemýšlet co dál.

Všichni hráči kolem se maximálně soustředili na škrábání špendlíkem a lámáním svého tvaru, kromě něj. Matty měl dost práce s pozorováním vojáků, kteří okolo chodili jako učitelé při testu a kontrolovali, jestli se náhodou nějakému hráči dalgona nezlomila tak, jak by neměla. Dost ho to znervózňovalo.