Večerní konverzace Sama a Matyáše (Moonattem oneshots)

Hlídání

„Vidíš je?” zeptal se už asi po sto padesáté Vitalyi Dominika, jenž se škvírou v plotě snažil zmerčit klíče, které večer před tím zašantročil svým špatným hodem.

„Ne!” vyštěkl po něm tmavovlasý kluk vytočeně.
„Budeme muset přelézt plot.”

„A nenapadlo tě třeba u sousedů zazvonit jako normální člověk a vysvětlit situaci?”

Dominik lhostejně mávl rukou.
„Prosimtě. Matyáši! Naklusej!” zavolal hlasitě na svého dalšího kamaráda.

„More přestaň komandovat, chováš se jak Samuel,” ozval se za ním po chvíli Matyáš otráveně. Jeho výraz otrávenost též naznačoval.

Vitaa soucitně pozvedl obočí.
„Co se stalo? Pohádali jste se?”

„Ne,” zalhal vysoký kluk s povzdechem.
„To je fuk, co chcete?”

„Jsi nejvyšší, takže pro tebe bude nejlehčí ten plot přelézt a najít klíče co jsem včera ztratil,” zazubil se Dominik. Vitaa se k němu přidal, aby ho podpořil, protože se na to Matyáš moc netvářil.

„Co mám s váma dělat,” zamumlal Matyáš a vydal se k plotu. Kluci byli velice nápomocní a udělali mu stoličku, a během pár sekund byl Matty za plotem. Hledaný objekt po chvilce našel ve křoví, teď už jen stačilo dostat se zase potajmu zpátky.
„Doufám že nemají psa nebo tak něco.”

„Matýsku!! Ahooj!” zavolal dětský nadšený hlásek z druhé strany zahrady.

„Ahh, kurva já zapomněl že mají děti,” zanaříkal náš vysoký hledač a teď už se beze snahy schovat se vyškrábal ze křoví.
„Ahoj, Amálko,” usmál se na malou holčičku, kterou kdysi se Samem hlídali společně s další tunou dětí. Určitě si vzpomínáte. Pokud ne, tak se vraťte o několik kapitol zpět.

„Ale, pan Miščík,” řekla paní Kratochvílová, Amálčina maminka, která se právě objevila bůhví odkud.

„Tomka,” opravil ji Matyáš téměř okamžitě, a kvůli náhlé vlně trapnosti radši odvrátil zrak do země.

„Promiňtě, já si vás pletu.”

„Vážně? Moc podobný si nejsme.”

„No to je jedno, hlavní je, že jste tady. Věděla jsem, že se na vás dá spolehnout,” spráskla paní Kratochvílová ruce z nadšenosti.

Matyáše to dosti zmátlo. Už tak byl mírně vykolejený z Miščíka. To snad mluví o těch klíčích?
„P-prosím?”

„No přece jste tu kvůli tomu hlídání, ne? Máme teď toho s manželem dost, potřebujeme pomocnou ruku, ale to nejspíš víte, když jste tady, že?”

„No jasně, samozřejmě že vím....”

„Výborně! V tom případě můžete rovnou začít!”

∆∆∆∆

„Tak..jsem zpátky,” zavolal Matyáš do obývacího pokoje držíc malou Amálku za ruku.

„Matyáš kde si zobral to dieťa?!....Prečo tak pozeráš? Ha, ja som vediel že ma podvádzaš, celú tú dobu som to-”

„Klid, stíhačko, to není moje.”

„Pokiaľ je to tvoja, tak máš čo vysvetľovať,” zavrčel, a Amálku si podezřívavě přeměřil. Ta mu energicky zamávala.

„Ty jsi ten mimozemšťan!”

„No, to je pravda on je trochu z jiný planety no, ” uchechtl se Matyáš.

Samuel nad tou větou naštvaně zafuněl, odešel do ložnice a práskl za sebou dveřmi, až si Matty myslel, že je vyrazí z rámu.

„To si ještě odskáču.”

„A proč ho máš doma?” zeptal se zvědavě Ríša, druhé dítě paní Kratochvílové, které si konečně přestalo hrát s botami v předsíni a následovalo ostatní.

„On- je můj- domácí mazlíček, jo. NASA mi ho poslala a já ho zkoumám.”

„Hustýý! A můžu si ho pohladit?”

„Ne, on kouše.”

„Vieš že ťa počujem?! Ty sa sťahuješ ti hovorím! Pochovám ťa zažíva u susedov na záhrade!” zařval Samuel na celou Prahu a pro jistotu praštil dveřmi ještě jednou.

„Fajn, tohle už budu muset jít vyřešit, než mi ten psychopat rozfláká počítač,” zasmál se zoufale Matyáš, posadil Amálku na gauč a Ríšovi rozcuchal vlasy.
„Hned jsem zpátky, okay? Lásko, já jsem ti přece říkal že není moje, tak o co jde?” zavolal vycházejíc schody do ložnice.

„Veď o to predsa vôbec nejde!” bylo ještě slyšet od Sama.

„A kdy se Matýsek vrátí?” zeptala se svého staršího bratra Amálka. Vypadala dost smutně z toho, že její oblíbený člověk, který není její máma, odešel.

„Ten už se nevrátí, holka,” ozval se za ní Dominik.
„Hele chcete vidět něco hustýho?” zeptal se, aby nějak zlepšil atmosféru.

Obě děti nadšeně vykřikly, takže Dominik neváhal, a strhl si z hlavy svůj modrý šátek.
„Koukejte, tohle není jenom obyčejnej šátek, je totiž kouzelnej. Když ho namočíš, dá se s ním skvěle hrát.” Sotva to dořekl, vyrazil do dřezu, a s durch mokrým šátkem, ze kterého celou cestu z kuchyně kapala voda, se vrátil zpět. Začal ho pečlivě rolovat a připravovat si ho. Děti ho fascinovaně pozorovaly.
„A teď je na řadě můj asistent Vitaliy. Vito pocem!”

„Co zas chceš? Hej, co děláš s tím šátkem? Dej to pryč!”

Sotva to dořekl, ho Dominik koncem šátku silně švihl do ramene. Když je takhle mokrý, příšerně to bolí. Vitaa mohl být rád, že to nebylo ručníkem.
„Jau! Ty magore!”

„Chce si to pán vyzkoušet?” skrčil se Domino k Ríšovi a svůj šátek mu podal.

Ríša ho nadšeně popadl a rozběhl se za Vitou, který teď utíkal na zahradu jako o život.

Dominik se zasmál a sedl si vedle Amálky na gauč.
„Já budu dobrej táta tyjo.”