Snad řeknu ano

4.6K 159 2
                                    

ÚNAVA. To jediné teď pociťuju. Jak jinak taky, když se vám během pár minut zase všechno semele pod rukama a vy zjistíte to o čem jste věděli, ale poraněná paměť vám to nedovolila. Zabila jsem Ashtona Kutchera, toho kterému jsem ráno řekla že ho miluju. Jenže teď když se vše vrátilo, tak se mé srdce oddalo s láskou jen tomu jednomu. Jen Harrymu. Tomu kdo mě snad doopravdy miluje. Ten co teď vyčerpáním usnul na posteli. Přes dvě hodiny práce abych mu vyčistila a sešila rány po kulkách. Přikryla jsem jeho polonahé tělo dekou a potichu odešla do koupelny. Gumové rukavice jsem sundala z mích rukou a odhodila je do koše. I když jsem díky rukavicím měla čisté ruce tak to neplatilo o mém těle. Jen co jsme přijeli jsem měla na starost Harryho. Oblečení letělo hned k rukavicím do koše. Nechci už na tenhle den myslet a celkově na poslední rok.

..............................

Po dlouhé sprše jsem se osušila a doufala, že tady najdu ještě svoje oblečení. Leželo pořád v naší šatně. Tak jak jsem je tady nechala když se jelo na Jamajku. Vzala jsem si sportovní legíny , které mi poslední dobou byly nejpříjemnější na lenošení. K tomu tílko a přes to jsem si hodila ještě mikinu. Přeci jen deštivý Londýn není nejteplejší místo světa.

Odešla jsem potichu s pokoje a unaveně šla dolů. Na to že bylo něco po druhé hodině ráno tak tady bylo živo. Kluci se smáli a připíjely si. Zayn s Perrie se o něčem baviiy a to samé Jess s Niallem. Najednou mě pevně držely čtyři ruce. Daniell a Eleanor.

"Konečně jsi zpět! Tak moc jsme se bály, že se už nevrátíš Bello" pustily mě ze sevření .

"Ale jsem zpět" usmála jsem se na holky.

"A El už nás nikdy neopustí" otočila jsem se za hlasem Nialla.

"Jo to máš pravdu Ni" pohled mi ustál na Jess. "Promiň že jsem ti nevěřila" bylo mi ze sebe na nic. Jenže v té chvíli to znělo jako pravda co říkal Ashton. 

"To je v pohodě. Kámošky si odpouštějí. A k tomu i přes to jsi tam se mnou byla. I když jsi mi nevěřila"postavila se a vběhla mi do náruče. Připadám si jako kdybych byla zase na škole a pohádaly jsme se kvůli klukovi.

"Jak je na tom Harry?" překvapilo mě, že to vyšlo z úst Perrie. Ale asi jsem nebyla jediná kdo se divil. Jenže lidé se mění.

"Už dobře. Nic vážného to nebylo jen schytal několik kulek . Nějakou dobu ho bude bolet chodit. A běhat taky moc nebude " 

"Ještě že jsi zpátky. Harry to už psychicky nezvládal. Je špatné slyšet někoho tak silného večer křičet ze spaní a brečet. Přes den chodil po domě, jako tělo bez duše" jen co to Liam dořekl z patra se ozvala rána a nadávky. Všichni se za tím zvukem otočili.

"Radši půjdu za ním. Asi už zjistil, že chodit není dobrý nápad" pomalu jsem se došourala do patra a vešla do pokoje. Harry seděl na zemi.

"Neměl bys  vstávat z postele bez pomoci aspoň den. Rány se musí trochu zacelit"  dřepla jsem si k němu. Vypadal strašně unaveně. "Myslela jsem že jsi spal" odhrnula jsem mu vlasy z tváře.

"Jen jsem to dělal. Myslel jsem, že si ke mě lehneš, ale ty jsi šla pryč"usmál se na mě jako malý kluk. Jenže milionkrát rozkošněji.

"Tak pojď. Půjdeme si lehnout" dali jsme si dlouhý polibek a potom jsem mu pomohla do postele. Sundala jsem si mikinu a lehla si k němu. Ihned jsem měla jeho ruce na mém těle. Přitáhl mě ke svému tělu, tak abysme se mohli dívat z očí do očí tomu druhému.

"Konečně tě tu zase mám. Bylo to děsné. Každý den se vzbudit bez toho, že vedle mě spíš nebo se na mě díváš. Tak moc jsi mi chyběla, že jsem spával v šatně u tvých věcí" zasmál se. Jen ta představa byla vážně trochu směšná. Jenže taky to bylo srdce rvoucí. Musel se cítit hrozně.

"Už jsem tady. Už se mě nezbavíš Harry" 

"Ty se nezbavíš mě. A to si ještě pojistím zlato, že neodejdeš" položila jsem si hlavu na jeho rameno a přitáhla si k nám více deku.

"Snad řeknu ano" rukou jsem ho hladila na břiše. Cítila jsem jeho teplý dech a tělo. Tlukot jeho srdce byl jako uklidňující ukolébavka.

"Musíš říct ano. Klidně budu čekat roky pokud budeš pořád se mnou"

Zajatkyně Mafie - H.S. *fanfikceWhere stories live. Discover now