Humanoid ✓

Kapitola 1. - Lidské srdce

Kapky vody se rzí odkapávaly ze stropu jako slzy navždy plačící velryby. Pod sebou na podlaze z rozbitých dlaždic zanechávaly drobné důlky, jež se brzy měnily na miniaturní nebeské rybníky, v nichž se odráželo vše, co do ní pohlédlo.

Jak se dlaždice měnily z popraskaných střepů do možná i nově vyhlížejících kousků, tvořily jizvy na nich cestu až k malému pracovnímu stolku. Pavučinky občas zabíraly pouze část čtverce, někdy se táhly od středu radiálně, jako by to byla hladina vody a někdo do ní konstantně házel kamínky.

Podlaha s přechodem ze špíny a prachu navazovala na stěny. Ty nevypadaly o nic lépe – vlhké zdivo bylo prostoupené skrz na skrz plísní, která v bunkru zanechávala mocné aroma. Omítka částmi chyběla úplně, majitel se ani neobtěžoval některou z jejích nedokonalostí opravit.

Celá nemalá místnost byla osvětlena pouze dvěma světly – jedním načervenalým lampiónem, jejž ukradl někdy dávno ve městě, a poblikávající lampou, která měla svá nejlepší léta již za sebou. Ani jeden zdroj nevydával pro něj příjemné světlo, ale časem si na kombinaci sněhově bílého záření lampy a krvavého odstínu lampiónu přeci jen zvykl.

Majitel mizerně spravovaného bunkru jemnými pravidelnými tahy šroubováku odstraňoval z plechu kusy umělé kůže, aby se dostal až ke své zlaté žíle. Občas musel tahat opatrně, aby omylem nepoškodil stříbrné pokování, které stroj chránilo. Bez něj to takovou cenu nemělo.

V černi jeho očí se odrážely drobné jiskřičky čehosi, co by se dalo nazývat křikem emocí. Hnědá duhovka topila ony blikající hvězdy v horké čokoládě tak tmavé, že kdyby byla jen o odstín tmavší, nebál by se pozorovatel říct, že jsou vskutku černé.

Vlasy stejné barvy mu spadaly do očí v mastných pramenech, jak se k nízkému stolku skláněl. Svým vzhledem připomínaly spíše tisíce končetinovou chobotnici, která se na mladíkovu hlavu přisála, když spal. A přitom pot, jehož nadbytek evokovalo mastné čelo a kapičky podél nosní kosti, lepil její končetiny ke kůži jen částečně.

Každá jednotlivá kapka si našla cestu jizvami jeho tváře, jako by protékala nespočtem ledovcových údolí a vysokých pohoří strupů a vrásek. Prohloubeniny, jež se táhly od nosu až ke koutkům úst, se tak staly sběrníky těchto osamělých poutníků – udávaly směr konce jejich cesty.

Brada byla pokrytá jemným chmýřím, které by mělo už dávno vymizet. Mezi nabělalými chloupky se ukazovaly i tmavé náznaky skutečných vousů, u nichž by však nejeden pochyboval, zdali to nejsou pouze jeho vlasy přilepené na oblém obličeji potem.

Zakručelo mu v břiše. Dlouhé dny se krmil jen instantní polévkou, kterou sebral z jednoho z obchodů. Dokonce, i když si ji chtěl ozvláštnit kusem listu nebo hlíny, stále chutnala stejně – jako ochucená voda. Ale nic jiného mu nezbylo, když androidi jíst nepotřebovali a poslední lidé, o jejichž existenci také pochyboval, se schovávají v podzemí, aby je nenašli a nevyňali jim srdce z těla.

„Máš štěstí, že ses vrátil živý,“ prohlásil jeho jediný umělý společník – téměř lidsky vypadající androidka.

Sledovala člověka s neskrývaným zájmem, který by se nedal zapřít dítěti. Krčila svůj drobný bambulkovitý nos do kuličky mezi očima, jež věrně připomínaly ty lidské.

David ani nezvedl zrak od rozdělané práce. Vše, co ten stroj řekl, bylo nepodstatné. Pokud mluvila o něm a jeho nezodpovědnosti, naučil se ji dokonale ignorovat. Ovšem tato slova k němu pronikla, mozek očividně usoudil, že mu prospěje chvíle konverzace s někým jiným než další hodiny samomluvy.