Humanoid ✓

Kapitola 9. - Zkrat

Ani nepočítal, kolik kroků udělal za tu dobu, co mu kručelo v břiše naposledy. Ačkoli mu Briketa - to jméno mu stále nešlo přes rty, ale postupně se s tím smiřoval - slíbila další dávku už před hodinou, nedostal nic. Proto se snažil myšlenkami bloudit někam jinam, aby na prázdný žaludek nemyslel.

Špičkou jazyka si dokonce špáral do korunek zubů, v jejichž prohlubních se uchytilo pár kousků jídla. Po opětovném překousání, kdy se jídlo vrátilo hrdlem zpátky po neúspěšném polknutí, už ztrácel k soustům odpor. Ale toho pocitu, že je to jen slisovaná tráva s hlínou, se nezbavil.

Starosti o Android musel odložit stranou. Nemohl pro ni nic udělat. Pokud by šel sám, Briketa by s ním jistě nešla - hlavně ne proto, aby našel jeden z těch vražedných strojů, které kdysi možná bývaly lidmi. Navíc by ho mohla považovat za jejich komplice a vykuchat jej zaživa. Nebo vykastrovat, u ní člověk nikdy vědět nemohl.

Jak se ukázalo, jeho nová společnice byla výřečná snad od přírody. Skoro vždy měla něco na jazyku - a většinou se to týkalo témat, jejichž diskusi by David nikdy nenavrhl, mnohdy na ně ani pomyslel. Ale z ní slova padala jako z předem připraveného monologu, jako by s živou bytostí nemluvila století a zkrátka musela zmínit to, že pere fusekle jen v odpadní vodě, protože pitnou šetří.

„Co si takhle nainstalovat vodovod?" vylítlo z něj najednou, když minul další prasklou trubici - v pořadí snad sedmnáctou, pokud počítal dobře.

Uvažoval, jestli to bylo úmyslně, nebo jestli si jen někdo nehrál na instalatéra. Ať to bylo jakkoli, dotyčný toho o potrubích zjevně moc nevěděl.

Briketa se chrochtavě zasmála a hravě se plácla do stehna, jako by právě řekl nejvtipnější větu v dějinách. Pak k němu natočila hlavu a posvítila na něj svítilnou. Musel si oči zakrýt rukou, aby mu světlo nevypálilo červené kroužky do očí, jak silné bylo.

„Seš ňákej Ajnštejn, ne?" Už se chystal něco namítnout na prapodivnou výslovnost, ale v zájmu svého života mlčel. Briketa se zašklebila. „Já mám nešikovný ruce a želé si nedokáže ani navlíct fusekle. Nosím vodu seshora, tam od nádrže. Každej druhej den."

„Želé?" zopakoval po ní udiveně.

Zbytek výpovědi odfiltroval, nepovažoval to za důležité. Co na tom, že se musela tahat s vodou? I on musel pracovat manuálně, aby přežil.

„Jo. Želé," odpověděla se zamručením a znovu posvítila na cestu před sebou.

Tenké obočí, které tvořilo kopec nad výraznými tmavými řasami, se stáhlo až k očím, čímž vytvořilo iluzi o gorilím vzhledu.

David byl rád, že jeho obličej vidět nemohla. Sám by jej teď pozorovat nechtěl. I tak dokázal odhadnout dobu, kdy se zmatení překlenulo v plně hloupé civění. A tím si také připsal body za rychlost absurdních myšlenek.

„Však ji poznáš. Třeba si budete rozumět. Jak jen bylo to přísloví? Troska k trosce sedá?"

„Vrána," opravil ji Merkl pohotově.

Musel se dost přemáhat, aby jí urážku neoplatil trefným přirovnáním. Bylo zvláštní, jak rychle se v jeho hlavě utvářela urážlivá slovní spojení, ale když šlo o nějaký vážnější rozhovor, vykvákl stěží pár slov.

„Mno, jak myslíš, génie. Když seš tak chytrej, mohl bys nám nainštalírovat ten vodavod ty."

Vytušil, že teď přišla chvilka, kdy musí mlčet. Nějak věděl, že ona nechce, aby jí na to něco řekl. A nespokojené mručení, které z jejích úst vycházelo, to jen dokazovalo. Proto si jen rezignovaně povzdechl, spojil ruce za zády a přidal do kroku, aby jí stačil.