Humanoid ✓

Kapitola 39. - Starý známý lhář

Celý jeho svět se ponořil do ticha. Ačkoli Kaizer něco říkala, dloubala do něj a všemožně na sebe upozorňovala, nevěnoval jí ani špetku své pozornosti. Krk zůstal zablokován okolními svaly, aby nechávala hlavu otočenou přesně tak, jak mozek žádal.

Potily se mu dlaně. Mnohem více než normálně. Ani se je nepokoušel utírat do kalhot, bylo by to zbytečné. Podobně jako bránit prvním slzám, které se draly na povrch skrze kanálky. Jeho chvíle naprostého zoufalství zkrátka potřebovala ty pravé podmínky pro to, aby zatopila jeho duši krví, potem a slzami.

Srdce vynechalo pár úderů, což ho alespoň ujistilo v tom, že ho stále má. Ten tíživý tlak na hrudi mu trhal plíce, plnil je takovým množstvím vody, že si musel odkašlat. I tak mu z úst vylezl nazelenalý pramínek hlenovité kaše, která nechtěla pustit čisté sliny do hrdla.

Sevřel prsty v pěsti takovou silou, až ucítil, jak mu bříška vlhnou. Krev to nebyla, nehty nikdy nenechával dlouhé, nevydržel to. Kdykoli byl hlad vskutku nesnesitelný a nic jiného po ruce nebylo, nehty se staly docela obstojnou náhradou jednohubek. Tím však jen rozdráždil žaludek a jen si přihoršil, ale toho zlozvyku se již zbavit nedokázal.

Kdy naposledy Huberta viděl? Tehdy, když utíkali před Inteligencí. Poprvé za poslední týdny. Pamatoval si, že je oba vystavil nebezpečí, když riskoval a zkusil štěstí v centrále poblíž města. Ještě před pár týdny mu to připadalo jako ta největší chyba jeho života. A nyní? Neuměl rozlišit chybu od nedokonalosti. Ale nepovažoval to za prohřešek, spíše jakési osvícení.

Stalo se toho hodně od té doby, co se tyhle dvě oči - jedny šedo-zelené, nápadně podobné mechu na kameni, a druhé tak hnědé, až by si je někdo z dálky s černou mohl splést - setkaly a vyměnily si pár pohledů. Přesně si vybavoval, jak Hubertovu panenku obíhal hnědý zubatý kroužek, který na slunci zářil až do červena. Byly ty oči pod víčky stále stejné?

Pamatoval si doby, kdy jim oběma stačilo dlouhé mlčení, aby si předali vše, co chtěli druhému sdělit. Vytvořilo se mezi nimi velmi silné pouto, skoro jako mezi otcem a malým synem. Až na to, že Hubert byl bezdětný a David už dávno dítě nebyl. I tak se pro něj stal tím nejlepším otcem, jakého si mohl přát.

„Má slabý puls," slyšel z dálky.

Trvalo mu, než si spojil hlas s tváří. Jeho malinká bublina, v níž se smiřoval s vlastním zklamáním, v ten ráz praskla a vystavila obnaženou vinnou duši světu.

„Kdo je to?" zajímala se jeho společnice. „Na tvýho otce je moc... světlý."

„Ujal se mě, když jsem utíkal z armády. Když si Inteligence odtáhla Sáru, boj za lidstvo pro mě ztratil smysl. Byl jsem hodně mladý, mohlo mi být tak jedenáct, když zaklepal na moje dveře ten chlápek, kterýho jsem vídával sedět za stolem. Řekl mi, že potřebuje opravit vozík. A protože jsem byl v péči inženýrů, kam mě ze vzteku poslala Dohnalová, byla to moje práce," odpověděl a kousl se do rtu.

Tohle vyprávěl docela rád, přece jen to byla první správná věc, kterou po smrti Sáry udělal. Zachránil život stárnoucímu zraněnému veteránovi, staral se o něj, pomáhal mu se dostat z těch nejhorších situací. Na oplátku mu on poskytoval bezpečí, pevné objetí, kdykoli si požádal, a jídlo.

Když se nad tím zamyslel víc, uvědomil si, že si útěkem z armády moc nepolepšil. Protože Hubert nemohl chodit, nesměl na povrch. Tudíž si nemohl obstarávat potraviny, hygienické vybavení, dokonce si nedokázal ani vyprat špinavé prádlo. A David, jakožto jediný schopný, tohle všechno obstarával. Necítil se však zneužívaný, jen šťastný, že mu smí jeho laskavost splatit.