Humanoid ✓

Kapitola 38. - Nelichotivá imitace

„Čí agama?" zajímala se Kaizer.

Oba sledovali křehké tělíčko. David u něj dřepěl, prsty dloubal do nafouklého bříška a nervózně se kousal do rtu. Nelíbilo se mu to. Vůbec. Hubert nikam bez agamy nechodil. A vůbec... co by dělal tady?

„Nedává to smysl..." špitl si spíše pro sebe a prsty si pročísl vlasy, které mu spadaly do očí. „On by sem nikdy nejel. Olomouce se fakt bál, tam by ani prst nestrčil."

„Dávo. Co se sakra děje?"

Dal si načas, než se odvážil odpovědět. Jazyk se mu zamotal ve složitý uzel, který se odmítal rozluštit. Zoufalost, jež ho už dlouho sžírala zaživa, zaryla své dlouhé drápy do zesláblého těla, aby ho konečně donutila k slzám. Čistě dětským, lidským, slaným.

Cítil, jak si strach pohrává s jeho hlasivkami. Tím, že si na krk přiložil dlaň, se brnění v hrdle nezbavil, ba naopak - zesílilo, až rozkmitalo i prsty, které se do té doby jen volně držely za klouby na ruce. A ty obavy z toho, že by se Hubertovi mohlo něco stát, neodeznívaly, ani když si opakoval, že byl vždycky mazaný a ze všeho se dostal.

Byl zpět na zemi, jako to malé dítě, co ve válelo v blátě a plakalo, protože se nedokázalo trefit do terče. Byl malý David, ještě ani ne tolik Merkl, jakým byl dnes. Učil ruce poslušnosti, nohám přikazoval vstyk a krok. A ani dnes neobstál.

Nemělo cenu tady jen tak sedět a litovat to, co dávno bylo. Na to měl těch šestnáct let v podzemí. Byl na nohou poslední týdny, hodlal zůstat pevně stát ještě chvíli, připravit se k boji, který měl prohrát už dávno.

Jednou musí prohrát každý.

„Ten starej blázen vylezl," řekl nakonec a opřel se dlaněmi o kolena, aby si při vstávání pomohl. Dnes nepadl na zem, nepadne ani zítra. „A pozítří? To snad taky ne."

„Pozítří?" zopakovala po něm.

„Jo, Káj. Pozítří už budeme jinde, než jsme teď. Zítřek je jistější, ten bude už za pár hodin. A to, co bylo, už je stejně nepodstatný. Chci říct... co na tom, když umřeme? Smrt je jediná jistota života, jednou tam musíme dojít taky. A pokud to bude pozítří... jo, bude mi ctí."

Dívka si ho zmateně prohlížela. Neměl nejmenší tušení, co se jí honilo hlavou, a když se nad tím více zamyslel, usoudil, že za to byl rád. Nechtěl vědět, co si o něm myslí. O tom si uměl udělat obrázek sám.

Koutkem oka se na ni podíval. Její tvář byla ve slabém světle lampy nezdravě bledá, výrazné lícní kosti už nebyly obklopeny červenými fleky, na něž si za těch pár hodin dokázal zvyknout. Velké oči, které zůstávaly nepřirozeně vypuklé, téměř ležely na tmavých kruzích pod dlouhými řasami, těkaly panenkami po jeho obličeji.

„Ty jsi fakt blázen," prolomila ticho po chvíli a zatřepala hlavou.

Ten moment objevování její nové osobnosti zmizel stejně rychle, jako se objevil. Opět se skryla za masku bláznivého přerostlého dítěte. Tentokrát mu neunikl náznak znechuceného šklebu, který se jí mihl na rtech, když se snažila roztáhnout koutky do bezstarostného úsměvu.

Ani sekundu nepochyboval o tom, že je její osobnost mnohem složitější, než na sobě nechává znát. Spontánnost a občasná žoviálnost z ní dělaly podivnou kreaturu dost, ale zatrpklou a smrtelně vážnou Kaizer ještě neznal. A nebál se přiznat si, že by ji znát chtěl.

„No," ozvala se a tleskla dlaněmi o sebe. Pak otočila hlavu za sebe přes rameno. „Kudy jsi přišel?"

Byl jí vděčný, že to dál nekomentovala a raději se pustila do hledání. Možná ji přece jen podcenil. Mohla být více zodpovědná a dospělá než on.