Humanoid ✓

Kapitola 24. - Pěšák lidstva a pudů

Teplá housková polévka svým aromatickým kouřem kondenzovala na Davidově bradě, kde tvořila drobné kapičky. Jak postupně chladla, i ony se pomalu vsakovaly do kůže, jako by se chtěly před zraky ostatních schovat.

Ani se jí nedotkl. Měl hlad, vlastně přímo tak ukrutný, že jeho žaludek byl hlasitější než vlastní myšlenky, ale nějak se nedokázal přemoct k tomu, aby si byť jen jediné sousto dal do úst.

Hlavně mu vadilo, že to vařila Briketa až poté, co jej od ní Jana odtáhla. Nemohl si být jistý, zdali to jídlo nebylo otrávené. Nebo tam nehodila nějakou zajímavou bylinku, aby ho zdrogovala, zabalila do dárkového košíku a poslala na adresu nejbližší plechovčí základny. Nic z toho riskovat nechtěl, ale jeho žaludek řval natolik, že nakonec podlehl a cpal do sebe jedno sousto za druhým.

Ani nevěděl, jak to chutnalo. Hltal lžičky, jako by už nikdy neměl vidět jídlo, div se houskami nezardousil. Pečivo bylo ve vodě natolik nasáklé, že se to rozpadalo na jazyku - do krku poté dostával pouze kašovitou hmotu neurčité chuti, u níž si nebyl jistý, jestli by ji strávil, nebo raději vyzvracel.

„David Merkl," vyslovila nahlas Jana, když zvedla hlavu přibližně tím směrem, kde seděl. „Co je to za jméno?"

David spolkl poslední sousto - tentokrát si ani nezacpával nos, aby se mu náhodou nevrátilo zpátky do úst - a odložil lžíci na okraj misky. Potlačil říhnutí, které se šířilo jeho žaludkem nahoru. Přeci jen ještě nehodlal na nějaké dobré způsoby zanevřít, ačkoli by tím Briketu pobouřil rád.

„Je moje. Takový, jaký mi dali rodiče. David. Merkl. Člověk," odpověděl, jako by to snad byla samozřejmost.

Ta jistota lidskosti v těchto dvou slovech mu dodávala odvahu a sílu za sebe bojovat. Stát se rytířem pro Davida Merkla, aby chránil jeho srdce, až se k němu budou dobývat jeho nepřátelé.

„Ne, nikdo nepoužívá dvě jména. Já třeba žádné druhé nemám," namítla tmavovláska a složila ruce do klína. Její prázdné oči hleděly na mladíka před sebou, jako by přesně věděla, kde sedí. „A ani Bára ne. Podle všeho ho nezná ani Mišelo."

„Tak já ho mám a co na tom? Je to snad podstatný? Ani se nedivím, že lidi skoro vymřeli, když se místo boje za vlastní život bavili tak stupidníma otázkama," zamručel si pod nosem, odložil téměř prázdnou misku na zem po pravé straně a založil ruce na prsou. „Teď něco důležitějšího, jo? Proč jste mě od ní odvedli?"

Svou poslední otázku už jen vrčel jako pes, který se připravoval ke kousnutí. Dokonce bradu zatlačil níž ke klíčním kostem a stáhl obočí dolů, aby přesně vyjádřil to, co chtěl říct. Věděl, že Jana ho vidět nemůže, ale Briketa na něj viděla dobře, ačkoli seděla v křesle opodál.

„Ty si vůbec neuvědomuješ svoji roli, co?" ozvala se Bára, která do té doby jen občas podrážděně mručela.

David netušil, jestli byla stále naštvaná na něj a jeho nepříliš taktní útok, nebo jen přemýšlela nad tím, jak zahájit konverzaci bez újmy.

„Nemám žádnou roli. Nejsem ničí pěšák," namítl mladík podobně příjemně jako předchozí odpověď.

Odmítal se chytit do nějaké konverzační pasti, z níž by už nikdy nevybruslil živý. Nevěřil jí. Nechtěl důvěřovat někomu, kdo ho odtáhl od jeho Android.

„Jsi první chlap, kterýho jsme našly. Ve světě, kde lidstvo chcípá po milionech. Dvě ženský a takovej chcípáček, ale pořád to v sobě máš. Pokud má lidstvo přežít, nesmíš být nezodpovědnej hňup," odpověděla starší žena a kývla k blonďatému dítěti, které docela klidně oddechovalo opodál. „On to chápe a to je mu osm. Měl by ses od něj učit."