Humanoid ✓

Kapitola 22. - Vyvrhel času

Byl při vědomí. To byla jediná jistota, jíž se držel jako tonoucí stébla. Vše ostatní splývalo v nesmyslnou kaši pocitů a vjemů. Necítil doteky, neuvědomoval si ani hlasy, které k němu promlouvaly. Instinkty mu napovídaly, že se nad ním někdo skláněl a snažil se ho přimět promluvit, ale to bylo vše, co mohl s jistotou říct.

Bolest už byla tolik otupělá, že ji nevnímal. Ostatně ani netušil, co přesně jej bolelo, celé jeho tělo bylo jako zapečetěno v silikonu, do nějž se nedostal chlad ani žár. Zabraňoval však i v jakémkoli pohybu, proto usoudil, že bylo sebeslabší zavrtění spíše ke škodě než k užitku.

Čas kolem něj plynul, jako by o nemocného Davida nechtěl ani chlupem zavadit. Celá ta chvíle se tak stala nekonečnou časovou smyčkou nicoty, kdy se temporální proudy lámaly kolem nehybného těla a znovu spojovaly za ním. Jako by s ním nic nechtělo mít něco společného. Vyvrhel času.

Poté, aniž by to sám chtěl, ho vědomí opustilo.

„Mám strach," zašeptala dívenka a přitiskla se ke svému bratrovi.

Ten kolem ní ochranitelsky ovinul paže a odsunul se více ke stěně, aby si připadal jistější. Mezerou ve dveřích skříně přitom na ně nikdo nemohl přijít. Ale strach, který jím cloumal, mu nedovolil být klidným.

„Tiše, Sáro," napomenul ji malý David a dlaní jí zakryl ústa.

Nemohl riskovat, že by je slyšeli. Nemohl dopustit, aby mu odnesli i ji - jeho milovanou sestřičku, tu jedinou osobu na světě, jíž nyní patřila veškerá jeho láska a starost.

„Tahle hra se mi nelíbí," namítla Sára tiše.

Její hlas byl pisklavější než obvykle, z čehož usoudil, že nejspíš věděla, o co přesně jim šlo. Jak by taky nemohla, vždy byla mnohem chytřejší, než se na první pohled jevilo. Ale přesto jej ta slova zasáhla.

„Vydrž. Pak se půjdeme projít ven. Na hřiště."

Chlácholivá slova se stala jeho jedinou obranou. Mohl být rád, že se ještě neptala na jejich maminku. Nevěděl, zda měl to srdce na to jí to říct.

„Slibuješ, Davčo?" zafňukala.

Nemusel být génius ani nijak zvlášť empatický, aby vytušil, že se co nevidět rozpláče. Dokonce cítil, jak se první slzy vpíjely do látky jeho noční košile a zanechávaly po sobě mokré fleky.

Přikývl. Mlčky. Nepotřeboval svůj slib slovy potvrdit. Bál se, že kdyby je našli a odtáhli pryč, měla by mu to za zlé. Proto ji jen zlehka líbl na čelo a přitiskl si její copatou hlavičku k sobě, aby ji ochránil před vším zlým.

Zaslechl výbuch. Dole v přízemí. Určitě se dostali dovnitř. Vymetači bubáků si přišli pro další zlobivé děti, aby je odvedli na svůj hrad. Instinkty mu napovídaly, že to, co by s nimi na panství prováděli, by se nelíbilo ani jednomu z nich. Pochyboval, že by je nechali si nerušeně hrát. To by se nepokoušeli násilím probít do domu.

Zrychlil se mu dech. Musel dokonce otevřít ústa, když nos nezvládal větší množství pobírat. Dýchal své sestře do vlasů, snažil se, aby to nešlo slyšet. Ale čím více se snažil, tím hlasitější mu to připadalo.

Sára nic neříkala. Byla tak tichá jako nikdy. Očividně ji výbuch také vyděsil, ale byla dost chytrá na to, aby ani necekla.