Humanoid ✓

Kapitola 12. - Podpostelový bubák

Po poradě měli skromnou večeři.

David byl vděčný komukoli, kdo mohl za to, že to bylo poživatelné. A konečně to nebyla instantní polévka ani fazole, tentokrát si dal dotyčný záležet, aby to jídlo připomínalo i vzhledově.

Neměl vůbec chuť. Hlad ano, to mu kručící žaludek moc rád připomínal pokaždé, když se na podivnou kaši a hromádku hrášku podíval. Ale po tom posledním rozhovoru se nechtěl cpát, jako by se nic nestalo.

Stalo se toho až moc. Pomalu si začínal uvědomovat, že se jí podřídil, že jí dovolil si z něj udělat dalšího poddaného svého malého direktorátu.

Ale čím déle nad tím přemýšlel, tím víc fuk mu to bylo.

Byl rád, že se zbavil zodpovědnosti. Když byl pod někým, nemusel se bát, že by nějakým velkým rozhodnutím něco důležitého zničil. Něco, co bylo podstatnější než keramická miska, na jejíž ostatcích stál.

Tu bych měl časem pohřbít taky, problesklo mu hlavou.

Vidličkou se snažil nabodnout kuličku hrášku. Doufal, že než se mu to podaří, chuť k jídlu se vrátí a přinutí ho ty kluzké kuličky nabrat normálně.

Ale nedokázal na to ani pomyslet. Bylo těžké ruku nutit mávat vidličkou tak, aby prohrabával i docela chutně vypadající kaši. Proto večeři vzdal ještě předtím, než se do ní vůbec pustil.

Jediné, na co dokázal myslet, byl spánek. To, že bude bez večeře, ho netrápilo. Ne ve chvílích, kdy se žaludek neozýval.

Byl rád, že ty dvě se zdržovaly jinde. Netušil, jestli by si dokázal zvyknout na to, že usíná v místnosti s opravdovou živou ženou - vlastně se dvěma. A probudit se tak by bylo ještě horší.

Ve tmě nic neviděl. Doufal, že ho nečeká žádná překážka. Pro jistotu kopal daleko před sebe, dělal nezvykle dlouhé kroky a máchal rukama, jako by se topil.

Brzy narazil kolenem o okraj provizorního lůžka. Stěžovat si na měkkost postele nemohl, i beton by z toho vyšel lépe, kdyby je porovnával.

Teď si nesměl stěžovat na nic.

Položil se na bok. Bolelo to, ale naštěstí měl boky obalené tenkou vrstvou měkkého tuku. Vydržel v této poloze déle, než očekával, ale nakonec se stejně musel převrátit na záda.

A tak také usnul.

„Davčo!" zakřičela malá holčička, věkem maximálně kolem pěti let.

Blond copánky, které jí maminka vyčesala až nad uši, pleskaly o útlý krček, kdykoli při běhu vesele povyskočila. Krátké šatičky, jež dokonale obepínaly dívčí křivky, které se stále ještě od chlapeckých nelišily, odhalily chlapci hodný kus holé kůže.

David zvedl hlavu od učení a naštvaně na ni zavrčel.

„Ne. Teď ne. Nevidíš, že se učím? Zkus jít otravovat někoho jinýho," sykl směrem k ní s rukou na spánku, aby jí ukázal, že jej právě vyrušila ze soustředění.

Její optimismus a čiré dětské nadšení, které z drobného tělíčka vyzařovalo, ovlivňovalo i jeho rty, jež se samy kroutily do náznaku úsměvu. A ačkoli byl naštvaný, dovolil koutkům, aby se nepatrně povysunuly nahoru.

„Ale... ale oni jsou tady!" vypískla dotčeně dívčina a vzala si do rukou jeden z copánků, jehož konec si nervózně kroutila na prst.