Humanoid ✓

Kapitola 8. - Šufan a Briketa

Netrvalo to ani dlouho a měl hlavu plnou dotěrných otázek, jimiž by ženu před sebou nejraději zahrnul ihned. Pamatoval si však na pravidla slušného chování a mlčel, dokud se teplé světlo svítilny nerozlilo po stranách tunelu. Teprve poté se nadechl pro odpověď, ale ona jej předstihla.

„Nejspíš máš dost otázek, co?“ Jako by mu četla myšlenky. Uvažoval, jestli předtím nebyla psycholožka. „Zklidni hormony, chlapečku. Nebudu odpovídat, dokud si nebudu jistá, že se ti dá věřit. Podle mokrejch gatí usuzuju, že seš člověk, tím bych začala první krok důvěry.“

David se neubránil nutkání se skutečně podívat. Světlo baterky sice nebylo tolik silné, aby rozlišil tmavý flek od stejně tmavé látky rifloviny, ale i tak se snažil najít důkaz, aby jí to vyvrátil. Cítil se trapně, když nic nenacházel. Netušil, jestli snad i víc, než kdyby tam stopu po nehodě objevil.

„Nemusíš se přede mnou ošahávat, ani jeden z nás to vidět nechce,“ řekla nakonec s pobaveným smíchem a jemu došlo, že si z něj jen utahovala. Nasupeně na ni zavrčel a zadoufal, že to bylo dostatečně nahlas. „Co máš v tom buzibagu?“

„V čemže?“ zeptal se zmateně, ale jakmile jej propálila pohledem, spojil si jedno s druhým a ukázal si na záda. „Jen kusy rozebraný plechovky a prach. Pokud dohlídneš na dno, poznáš tam i moji důstojnost. Bylo tam toho víc, ale cestou jsem toho dost... vytratil.“

„To jsem si jistá,“ odvětila pohotově.

Potom, aniž by nepřestala světlem svítit na Davida, se sehnula k zemi a opřela se dlaní o podlahu.

Roztáhla křivé prsty od sebe tak, že by do dlaně dokázal vložit vejce, a stejně by zůstala skořápka nepoškozená. Když přivřel oči, trochu mu připomínala kočku připravenou k útoku.

Cítil z ní patrné soustředění. Z koutku úst jí dokonce vyčuhovala špička růžového jazyka, která v mezírce kroužila a probíjela si cestu skrze zalepené rty. Tomu však předcházelo tiché zamlaskání, jež způsobilo právě odtržení rtů od sebe.

Nejprve se bál promluvit znovu. Ženu neviděl už bezmála šestnáct let. Alespoň tedy živou. Co si pamatoval, tak poslední zástupkyně něžného pohlaví, kterou tehdy sotva jedenáctiletý Merkl spatřil, byla nejméně ženská žena vůbec – rázná a holohlavá podplukovník Dohnalová. Ráznost si pamatoval proto, že na rány naostřenou holí doteď nezapomněl, to, že byla holohlavá, se mu vybavilo ihned vzápětí. V jaké souvislosti, na to se vzpomínat bál.

Byla tu možnost, že by tato žena – ta na první pohled mile vypadající matka dětí, které by mohly být věkem přibližně jeho generaci – mohla být podobný tyran jako ten voják, jenž se narodil do špatného těla. A před jejímž hněvem by ho neochránila ani starostlivost zrzka Filipa.

Zvláštní, jak si pamatuju hlavně vlasy a plešky. Ale je pravda, že zrzků v táboře moc nebylo.

Už se chystal ke slovu, ale ten šok si ho stále držel v pevném objetí. Navíc tomu obrázky přicházejících červených záblesků, které se objevily kdykoli, když do něj podplukovník praštila holí s hrotem, moc nepomáhaly, právě naopak – bál se promluvit ještě víc. Ale zvědavost samotná byla tak silná, že nakonec tyto vzpomínky zahnal do kouta a konečně otevřel ústa ke slovu.

„Kdo jsi?“

Bylo to tak automatické, že nad otázkou ani nepřemýšlel. Prostě se mu ta věta dostala na jazyk, možná už tehdy, kdy ji slyšel mluvit poprvé. Možná proto se mu v hlavě uhnízdil ten podivný pocit déjà vu, který odmítal zmizet.