Humanoid ✓

Kapitola 28. - Opilý velrybář

Jana se k němu poté jen jednou mlčky vrátila, aby mu dala na loket studený obklad. Neprohodila s ním ani slovo, nereagovala na žádné výzvy, žádné otázky. Jako by se uzavřela do sebe a odmítala říct byť jen jediné slovo, které by mohl David použít proti ní.

Natahoval k ní ruku, aby ji donutil zůstat, ale tentokrát už byla opatrnější. Jakmile mu na ránu hadr přiložila, okamžitě sebou trhla dozadu a postavila se. Temně černé rovné vlasy tento pohyb následovaly o pár setin sekundy později, proto to chvíli i vypadalo, jako by se nacházeli pod vodou a vše bylo zpomalené.

Jak se vlasy prohnaly kolem jeho tváře, ihned zaregistroval jejich vůni. Kokosovou. Hladila jej po receptorech, příjemně vábila. Nutila ho, aby si ji přitáhl a přičichl k nim znovu, aby se nasytil. Aby do nich mohl skrýt svůj obličej a nemyslet na nic, co by tu izolovanou chvilku mohlo zkazit. Nemyslet na nebezpečí objevení a smrti, postupujícího šílenství a bolesti ze ztráty.

„Jano, prosím," žadonil.

Chtěl ji mít u sebe, potřeboval někoho, komu by se mohl svěřit. Navíc věřil, že ona by ho pochopila. Že jedině ona mu mohla pomoct. Rukou, kterou k ní natahoval, škubal na strany, jak jej z nepřirozené pozice bolela. Ale vzdát se nehodlal.

„Bára má pravdu, Davide. Nesmíme zapomínat na své povinnosti jakožto lidí. Dost možná posledních. Pokud chceš tak zoufale umřít, proč se nezabiješ rovnou? Třeba se ti to přání splní a my si počkáme na Mišela," odpověděla zatrpkle dívka a otočila se na patě.

Poté, aniž by čekala na námitku, opět odešla.

Zůstal sám. Věčně byl sám, když se nad tím zamyslel. Poslední dobou se zdálo všechno tak rychlé a nesmyslné, že si spousty skutečností uvědomoval až nyní.

Jsem na útěku. Ztratil jsem všechno, co jsem měl. Schovávám se v podzemí s protivnou diktátorkou, slepcem, který je zaslepený i naivitou, a kanibalistickým dítětem.

Očima zabloudil na poraněnou ruku. Stále nemohl uvěřit tomu, že mu to udělala. Že by mu ublížila, kdyby to bylo nutné. Byl to vzkaz. Varování.

Já jsem šéf, podřiď se. Bude to jen horší, když budeš odporovat.

Už nepochyboval o tom, že ta neúcta pramenila z nenávisti. Čím víc ji znal, tím méně se mu zamlouvala. Už při jejich prvním setkání na něj neudělala zrovna dobrý dojem a v tom duchu neslavného začátku se táhlo i pokračování jejich vztahu.

Opřel se zdravou paží o zem a dostal se na nohy. Hadru hrozilo sklouznutí, proto jej rychle uchopil a přitiskl dlaní ke kůži. Nechtěl vidět důkaz své slabosti, svého nepovedeného pokusu o vzdor. Byla to značka, která by mu sice měla časem zmizet, ale v hlavě zůstane už navždy ve složce Další zklamání.

Loket si poté přitiskl pod žebra. Pomalým krokem vyšel z provizorní jídelny, jejíž jediné vybavení byl stůl s pěti židlemi, k jediným dveřím, které ještě neotevřel. Věděl, že ty druhé vedl jen do společné místnosti s krbem a zásobou dřeva, ale byl si jistý, že bude Briketa tam. A nehodlal se k ní plazit jako raněný pes.

Nemusel ani váhat dlouho a opřel se do dveří ramenem. Jen to tiše cvaklo a dveře se se zaskřípáním otevřely. Studený vzduch se ze škvíry táhl jako něžné pohlazení, kličkoval mezi jeho téměř bosými chodidly. Jakmile se dotkl holé kůže, vyvstávaly za ním drobné tmavé chloupky.

Protáhl se mezerou a stejně opatrně za sebou i zavřel. Chlad jej volal k sobě do náruče, připomínal mu dotyky sněhu, když se v něm jako malý válel. Lechtal zchlazenou kůži, pohrával si s chloupky, nutil ho, ať pokračuje dál. Hlouběji. Za zimou. Do tmy.