Humanoid ✓

Kapitola 32. - Plevel planety Země, krása života

Merkl. Merkl. Merkl.

Za celá ta léta v podzemí si nevšiml, že by kapky vody uměly tvořit při zrodu i zániku slova. Možná jim jen nevěnoval dostatek pozornosti, aby to zaútočilo na jeho zvědavost. Možná jen nebyl dostatečně zmatený a sám, aby hledal lidský hlas všude, kde se dalo.

Merkl má strach. Myslí si, že je to lidské, ozvalo se v hlavě, když míjel další prasklé potrubí.

Jeho mozek se sám soustředil na několik podnětů najednou - ať už to bylo to otravné šeptání slz ze rzi a desítky let staré vody, nebo bodavá bolest u špiček nohou, které byly kryty kusem látky z dříve elastického materiálu.

Tolik k tomu, proč firma NIKE zkrachovala. Dvacet let rozhodně nevydržely.

Hlavu občas zvedl i ke stropu, aby se stačil vyhnout kusům odpadajících kamenných kvádrů, z nichž byl tunel postaven. Za tu cestu sebou škubl už dvakrát a jednou ho štěstí téměř opustilo. Nechtěl riskovat, že by měl v hlavě díru dříve, než by Android našla.

Android. Už na ni myslel skoro tak často, jako myslel na sebe. Ten stroj - ta změť obvodů a kvanta programů, které stejně dohromady vůbec nedávaly smysl - mu zkrátka přirostl k srdci. Docela paradox, když bylo srdce také to jediné, co měli společné. Maso a plech, v srdci rozdíl nebyl. A skutečně?

Musel zpomalit. Svět kolem něj se točil jako na zvonkohře, žaludek dělal kotrmelce a trestal ho za to, že se nechal o hladu. Otravné kručení, které musel poslouchat posledních deset minut, pomalu utichalo. Zpočátku to považoval za dobré znamení. Dokud se tělo nerozhodlo, že přišel čas toho člověka upálit zevnitř.

Paží si objal břicho. Nemohl si nevšimnout toho, že mu po lenošení v podzemí vyrostl i menší okrasný polštářek. Kůže u pupíku povadle visela, tuk se zadržoval pouze těsně pod pokožkou. Ať už přibral třeba deset kilo, za poslední čtyři hodiny shodil minimálně patnáct. To alespoň tvrdil naříkající žaludek a popletená hlava, která se nechala jeho kručením zmást.

S pitím na tom byl o něco lépe. V ruce, jíž nesvíral podivně zkroucenou oblast pod žebry, pevně držel hliníkovou termosku - nebo alespoň doufal, že je to termoska. Optimista by řekl, že je stále z poloviny plná. Pesimista by namítl, že už polovinu ztratil. A David by tu polovinu vypil bez váhání a hádek, pokud by to znamenalo, že zastaví ten požár v břiše a zvlaží vyprahlou poušť v hrdle.

Všechny jeho potřeby byly irelevantní. Hlad byl sice bolestivý a otravný, ale rozhodně ho neděsil tolik jako ta tma kolem. Kužel světla osvětloval pouze minimální část tunelu, navíc už baterka poblikávala, jak jí docházela energie. Kdyby dělala jen to, byl ochoten jít po tmě, ale ona zároveň skřípala a chrčela, aby na sebe upozornila na kilometry daleko. Možná proto jí po dalším cvaknutí odhodil za sebe - stále ještě svítící.

Baterka dopadla zem a naposledy blikla. Její světlo chvíli dalo zrod dlouhému stínu, který se táhl ještě několik metrů před něj. Poté stín splynul s tmou, když překročil nejzazší hranici. Neodpustil si mírné povyskočení, aby uvolnil to trpící dítě, jejž v poutech držel.

Nikdy se tmy nebál tolik jako samoty. Ale jakmile jeho oči přikryla neprůhledná černá deka, zmocnil se ho pocit strachu a náhlé paniky. Hrdlo se mu sevřelo jako při rýmě, oči zběsile mrkaly, aby orgán adaptovaly na změnu světla. Ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co se odehrávalo v hlavě.

Byl to zvuk kroků, nebo pouhá paranoia? Skutečně byl sám, nebo za ním pochodoval průvod tichých plechovek, které si chystaly své jehly, aby člověka uspaly a uložily do postele z jeho vlastních vnitřností? Uvědomoval si, že se nemůže otáčet za sebe věčně. Jen se to zhoršovalo.