Humanoid ✓

Kapitola 7. - Opilecké kolečko

Příštích několik sekund se událo tak rychle, že by i přísahal, že to byl pouze zlomek jedné. Nohy, které se mu přišpendlily na zem, klepaly o sebe koleny v podřepu, ruce, jež měl ve vzduchu - připravené se chopit sebeobrany, kdyby mělo dojít na nejhorší - se třepaly tak, že byl znatelný i pohyb kůže bundy, z níž pončo shodil hodinu předtím.

Jakmile ta slova zaslechl, celým jeho tělem prošel nekontrolovatelný třas, jako by najednou okolní vzduch klesl pod nulu. Jeho již tak široce roztažené zorničky se nejprve roztáhly ještě více, ale o mžik oka později se stáhly k sobě do kočičího tvaru.

Všechny myšlenky na nejasnou budoucnost ustoupily pudu sebezáchovy stranou, i tak však tělu nějakou dobu trvalo, než se rozhoupalo k pohybu. To náhlé trhnutí vpřed ovšem sám vědomě nečekal, proto nohy zůstávaly v pozici solného sloupu, jenž se silou gravitace řítil k zemi. Z tohoto důvodu si ani neměl šanci povšimnout rychle se blížící podlahy, dokud dlaně, kterými si instinktivně zakryl obličej, nenarazily a sjezdem po drsném povrchu nesedřely kůži pod zápěstím.

Nic vážného to nejspíš nebylo, neboť necítil ani jemné pálení. Nebo byl jen tolik zaneprázdněný blížícím se nebezpečím a ovládaný sympatikem, že nebyl jeho mozek schopen takový podnět zaregistrovat. Za což mu byl vděčný.

„Utíkat je nelogické, není kam utéct," pokračoval mechanický hlas, když se
David pokoušel postavit na nohy.

Ta monotónnost a náznaky intonace jeho strach ještě umocňovaly.

Zaslechl jen útržky, protože si neustále ulevoval nehezkými slovy, jimiž shrnoval celý svět. Občas se přistihl, že často používá slova jako hnůj nebo frázi že já blb si nesložil umíráček, ale zbytek mu unikal - podobně jako spousta rozumných myšlenek na možnosti, jimiž by mohl doplnit svůj plán útěku.

„Sakra, jděte do háje!" zakřičel Merkl za sebe, načež se chodidly zapřel o podlahu a pohotově vyskočil, jako by na nich měl pružiny.

To vyčerpání, které s ním cloumalo, ustoupilo do pozadí. Nebyl čas si hrát na chudáka. Inteligence v sobě neměla špetku empatie.

Pokusil se vrátit ruce do stejné pozice, jakou zaujímaly prvně, ale najednou se nedokázal pohnout ani o píď. Jako by jej někdo zatavil do plastu a nechal napospas osudu. Jako sběratelské figurky, jichž měl doma kdysi dávno plno. Čekající, až si s ním bude někdo hrát.

Třeba nějaký sběratel srdcí, pomyslel si.

Nespokojeně zavrčel a přinutil ruce opakovat svou nevyvedenou akci. Ale ač se pokoušel svírat pěsti a jimi bránit holý život, víc s nimi nedokázal. Cévy, jejichž přítomnost dokazovalo tepání barevných tunelů, které začínaly u lokte a končily až u zápěstí, se klikatily na svalech a meandrovaly do tvarů včelích pláství.

„Nemá smysl se bránit tomu, co je nevyhnutelné, Merkle. Nadešel čas si vyzvednout odměnu za bolest smrtelnosti."

Odlesk rudé pod světlem symbolizoval ruku, která se k němu natahovala. Která hladověla po jeho krku.

Kecy, kecy, kecy, připomínal si v hlavě. Jen hloupý robotský kecy. Jen co se jim vzdám, rozpitvaj mě na jednotlivý buňky a z nich si postaví fajnovej hrad.

Pokusil se dát znovu do pohybu, ale nohy ho odmítaly neposlouchat. Ačkoli on mermomocí chtěl, ony se rozhodly, že budou po tolika letech věrnosti stávkovat. Ale cítil, že se nehýbal proti jeho vůli - něco ho drželo na místě. A odhadl, že jej to asi jen tak nepustí.