Humanoid ✓

Kapitola 23. - Beze skvrny

Samota se opět stala jeho družkou. Držela ho za ruce, aby se jí nevykroutil, svírala mu hrdlo, aby nepromluvil. Kdyby chtěl přemýšlet o tom, co si na něj život přichystal, třeba by ji i uvítal s otevřenou náručí. Ale s takovou se jen bezvýznamně vzpouzel a kroutil, aniž by hnul byť jen prstem.

Jeho myšlenky zapluly do rohu, kde některé z nich zachytil. Vybavil se mu obraz siluet, jak se nad ním skláněly, když upadl. Pět plechových tváří a dvě lidské. A Briketina. Splývaly mu do jednoho nesmyslného obrazu, v němž ani on sám pochopení nenalezl.

Možná se mi mozek snaží naznačit, že je to fuk, problesklo mu hlavou.

Kdyby takto přemýšlel ještě před čtyřmi dny, jednu by si uvalil. Celé jeho přežívání - ta doba, kdy se tak zoufale snažil se nezbláznit - bylo postaveno na víře, že se něčím od ostatních lišil. Že lidé jsou ty správné bytosti, které jen udělaly velkou chybu. Naproti tomu jsou androidi Inteligence něčím, co je špatné, a - paradoxně - chyby nedělají nikdy.

Snažil se si vybavit, jak se sem vlastně dostal. Vzhledem k tomu, že ho jeho znavená hlava stále mátla, se moc daleko nedostal. Místo odpovědí se dočkal pouze více a více otázek, na něž si sám odpovědět nedokázal. Bude se muset přemoct a zeptat se Brikety.

Od té doby, co odešla Jana, mohla uplynout tak maximálně hodina. Bylo i obdivuhodné, jak rychle znovu získal pojem o čase, ačkoli pouze hrubým odhadem. Na čas však nehleděl. Pokud chtěl znát odpovědi na ty otravné otázky, co mu bránily ve spánku, stejně musel vstát a jít za ní co nejdříve.

Opřel se o lokty a pomalu se nadzvedl, aby se mu náhodou nezatočila hlava a on nepadl na zem jako opilý abstinent. Jakmile měl paže napnuté a byl si jistý, že nalezl alespoň iluzi o rovnováze, skrčil nohy pod sebe do kleku a opatrně dostoupl chodidly na podlahu.

Jeho první myšlenka patřila tomu, jak hebký a teplý dotek to byl. Jako by nohou hladil huňatou kočku. Ovšem ta následující jím konečně trkla.

Sklopil pohled na špičky svých chodidel a párkrát poklepal prsty o zem. Byl bosý. A nejen to, jeho nohy byly čisté, modřiny a odřeniny z bot naprosto beze stopy zmizely. Měl je jako dítě - hladké a již od pohledu jemné. Jako by byly z porcelánu.

Jeho pohled putoval o něco výš. Čisté nárty navazovaly na omyté kotníky, které následovaly holeně. I ty byly jako nové, vymydlené. Dokonce nebyly ani trochu načervenalé z urputného drhnutí. David věděl, že měl nohy špínou zčernalé a nemýt se tak dlouho a špatně muselo mít své následky. Ovšem tady bylo vše dokonalé.

Pak mu to došlo. Spal tak dlouho a tvrdě, že ho vydrhly. A byl si jistý, že u nohou neskončily.

V ten moment si uvědomil, že byl zakryt pouze chlupatým čímsi, co mohlo možná kdysi být dekou. Pod touto přikrývkou bylo skutečně teplo - dokonce takové, že si ani nevšiml, že to bylo také to jediné, co jeho nahotu zakrývalo. A na ní nyní stál a liboval si, jak je podlaha příjemná.

V okamžik uvědomění si ji přitáhl k sobě a stiskl, jako by to mělo být něco, co jej ochrání před očima ve tmě. Kdyby mohl, přehodil by si ji i přes hlavu, ale nechtěl riskovat, že byla krátká a jeho nohy by tak byly vystaveny chladu zvenčí.

„Šufane!" ozvalo se za ním.

Vyděšený David sebou trhl a prsty sevřel okraje deky, kdyby se náhodou rozhodla tělo člověka opustit a odplachtit zpátky do Říše divů. Očima zatěkal ke zdroji a otevřel naprázdno ústa. Slova mu v tu chvíli na jazyk nepřicházela.

„Tak jsi vzhůru, co? To ti řeknu, že tak tvrdě nechrápala ani Želírka," poznamenala už ve dveřích Briketa a na tváři se jí objevil uličnický úšklebek. Možná snad proto, že spatřila, jak se David třepe a nervozitou sotva pohne rty. „Je ti zima?"