Humanoid ✓

Epilog

Celá místnost byla ozářena chladným modrým světlem, které protahovalo stíny do maxima. Táhlé černé kopie objektů si hrály s uvěřitelností podivně vypadajícího nábytku, jenž čítal dohromady čtyři kusy – velký stůl, obrazovku přes celou stěnu, jedno pohodlně vyhlížející křeslo uprostřed pokoje a malou stoličku pod nohy.

Že byla strohá a jednoduchá? To by řekl ten, kdo by do ní vkročil poprvé. Avšak ten, kdo dokázal ocenit krásu v dokonalé jednoduchosti a ucelenosti, by byl ohromen, jakého pohledu na umění se mu naskytlo, když měl to štěstí a směl překročit práh.

Místnost byla jen málokdy neobsazená. Její jediný obyvatel se dlouho mimo ni nezdržoval, jen pokud si opravdu musel odskočit a nenechalo to na sebe počkat. Stůl, který pod sebou měl přesně dvanáct zásuvek, v sobě skrýval vše, co k životu potřeboval, ale někdy přeci jen musel klid svého světa opustit.

V bledě modrém křesle seděl muž. Mohlo mu být kolem padesáti, ale kdyby se někdo pokoušel jeho věk odhadnout pomocí vrásek a šedin, tipoval by mu mnohem více. Sedavé dny a stereotypní program mu zkrátka vysávaly z žil jak trpělivost, tak i jeho osobnost.

V třesoucí se ruce svíral skleničku se zlatou průzračnou tekutinou. S oblibou ji zvedal k očím a sledoval tu hru barev na rozhraní prostředí, v ústech poté cítil směs chutí a pálení na jazyku, které se mu za posledních dvacet let stalo vlastním. Nedokázal si život bez kapky alkoholu představit.

Bez rozptýlení jeho duše umírala v nostalgii. Nenáviděl styl života, který sám vytvořil. Stal se jeho otrokem brzy poté, co se mu to celé vymklo z rukou. A od té doby, co se mu úspěšně vydařilo spustit program s názvem Inteligence, se jeho svět nořil do temnoty, jež s sebou brala vše, na čem mu kdy záleželo.

Přiložil sklenici ke rtům a nechal hořkou tekutinu plynout do vyprahlých úst. Dopřát si jeden doušek pro něj bylo vysvobozením z tíživé rutiny, druhý a třetí, které následovaly, byly hlavně pro zesílení zážitku z výbuchu chutí.

Pil, aby se zabavil. Ten nudný svět, v němž se uzavřel, ho zaživa sžíral a plival mu kosti do tváře. Cítil se zmožený jen tím, že se zvedl z křesla, aby rozhýbal ztuhlé končetiny. A zábava v podobě sledování kamer po celém městě nepřicházela v úvahu.

Pil, aby zapomněl. Před očima měl smrt tisíců nevinných lidí. Na svědomí měl smrt miliard. Vědomí, že planetu zbavil rasy, co vraždila a budovala na mrtvém, ho po tolika letech utápění se v sebelítosti začínalo těšit. Inteligence zbavovala Zemi škůdců.

Už mnohokrát pomýšlel na ukončení své existence. Ale kdykoli se k něčemu chystal, jeho osobní stráž ho sebrala, omráčili ho tou svou jehlou a probudil se v posteli s nesnesitelnou bolestí hlavy. Potřebovali ho živého. Potřebovali jeho mozek. Jeho nápady.

Život s vědomím, že je jediným živým člověkem, který by dokázal stroje zastavit, bylo ubíjející. Tolik toužili po nesmrtelnosti, jejíž ovocem by se živil po staletí. Dal lidem to, co si žádali. Věčný život bez smrti, existenci bez bolesti a bez emocí, které by mohly zničit tu dokonalou Utopii, již stvořil.

Zničit to, co vybudoval, by byla chyba. Když se Inteligenci podařilo vyvraždit většinu původní populace, nemělo smysl se pouštět do nějaké zbytečné záchrany rasy, která tak moc toužila, že obětovala vše. A on jim dal dar. Vědomosti celého světa, věčné bytí, žádnou bolest ze ztráty, protože zabil samotnou smrt.

Hrál si na boha tak dlouho, až se jím stal. Neznal krutost ani smilování, jen spravedlnost, ambice, své hranice. Vše, co vymyslel, daroval těm, co umírali pro nesplnitelné přání.