Humanoid ✓

Kapitola 20. - Přítel v jámě lvové

Očekáváním toho nejhoršího ani nedýchal. Snažil se zůstat klidný, aby na něm to rozrušení nepoznala, ale věděl, že ho znala dostatečně dobře na to, aby přesně odhadla, kdy to jen hrál a kdy měl skutečně strach. Navíc, byl si jistý, že monitorovala celé jeho tělo a mohla tak velmi snadno poznat, že nespal.

Otevřel oči na škvíru, aby se přesvědčil, jestli se na něj dívá. Tak si to alespoň obhajoval, protože to, že ji zoufale chtěl vidět a ujistit se, že je v pořádku, si připustit nechtěl ani v nejmenším. Nemohl přiznat, že o ni měl strach, že se tak zoufale snažil, aby ji našel. Nechtěl, aby to ten stroj zjistil.

Zašilhal vedle sebe tam, odkud hlas slyšel. V šeru se rýsovaly sotva znatelné ženské křivky, které potají obdivoval. Nepotřeboval vidět víc, aby zjistil, že je to skutečně ona. Jen si nebyl jistý, zdali za to byl rád, nebo by jí s výkřikem šílence zarazil šroubovák do krku, aby eliminoval nepřítele.

„Nesnaž se mluvit," zašeptal hlas za ním.

Byl slabý, jen sotva slyšitelný. Ihned proto zavrhl tu možnost, že by to mohla být jedna z těch plechovek. A dříve, než stačil špitnout zpátky nějakou pitomost, se otočil k dotyčnému čelem a protřel si oči.

Bylo to to dítě. Úplně na něj zapomněl. Ale jak se zdálo, David byl teď tím nejzajímavějším v jeho okolí. To alespoň prozrazoval ten zaujatý pohled a nevinný dětský úsměv na tváři, kolem nějž nebyla ani jediná vráska. To jediné, co ničilo tu dokonalou hladkost jeho tváře, byly šedavé pytle pod očima a jizva nad obočím.

Dalo by se říct, že údivem skutečně nevyštěkl byť jen jediné slovo. Nedokázal z něj spustit oči ani na chvíli, těkal zorničkami po každém centimetru jeho kůže, aby našel nějakou chybu, která by dokázala, že je taky jedním z plechových bastardů. Ale ať se snažil sebevíc, nenašel nic, co by vypadalo jako šev nebo spoj.

„Myslel jsem, že děcka se už nevyrábějí," zamumlal k němu, když rty rozpohyboval natolik, aby pomohly jazyku ve výslovnosti.

Bylo mu jedno, jestli ho Inteligence uslyší. Potřeboval odpovědi. Nutně hledal náznaky naděje ve slovech.

„To jsi myslel špatně," odpovědělo šeptem dítě a přisunulo se blíže k ležícímu člověku.

Jak táhlo to drobné tělíčko po zemi, stébla trávy se téměř nepohnula. Jako by vážilo méně než pírko.

„Jsem David," představil se, jakmile bylo dostatečně blízko.

Odvážil se k němu natáhnout ruku pro krátké potřesení. Pak mu ovšem došlo, že se to moc nehodilo, proto ruku stáhl zpátky k sobě a ještě si ji přilehl, aby neudělal podobnou blbost znovu.

„Míša," zamumlalo.

Ani jméno mu nijak nepomohlo rozluštit tu hádanku, jestli měl tu čest s dívkou, nebo s chlapcem. K tomu ještě ani nemutovalo, takže ač by znělo jako holka, mohl by to být Michal. A naopak. A zeptat se nechtěl. Ačkoli se z něj pomalu stávalo něco, čím opovrhoval, nemohl klesnout tak hluboko, aby si spletl i pohlaví.

Mozek si dovolil chvilku spontánnosti a ukázal mu několik dalších obrázků. Problém s rozlišováním pohlaví už jednou zažil, první dny u armády. Byl na pokoji s Peťou - opět hodně dlouho přemýšlel, jestli se jednalo o Petra, nebo Petru. Ale podle toho, že pištěl více než ostatní, tuto záhadu druhý týden uzavřel s tím, že je to zženštilý chlapec.

Od kterýho bych nechtěl dostat ranou do hlavy.

Tohle byl podobný případ, jen s tím rozdílem, že jemu táhlo na třicet a zkušenost ho měla naučit rozpoznávat i neočividné. Ale dlouhá léta bez rozmanitého výběru společníků si zjevně vybrala svou daň, proto nedokázal rozlišit samce od samičky u druhu, u nějž to pokládal za nejjednodušší.