Humanoid ✓

Kapitola 30. - Bláznova moudrost

„Davide? Davide, vstávej, proboha!" pištěl vysoký dívčí hlas.

Zprvu se domníval, že by to mohla být Sára, ale když ucítil bolest hlavy, uvědomění reality na sebe nenechalo dlouho čekat. Sára byla v tomto čase mrtvá. V téhle realitě jí přeci nepomohl. Tak proč stále doufal?

Jakmile na něj dívka zavolala znovu a zatřásla s ním, měl pocit, že se mu hlava roztříští na miliardy kousků zpět nesložitelné mozaiky. Každá buňka v těle nadávala po svém, celý organismus byl proto jen nesehraným orchestrem a chórem bilionů hlasů, které odmítaly splynout v jeden.

Okamžitě sebou škubl do sedu a chytl se za hlavu. Byl si jistý, že tepala. Ovšem hmat nic takového nezaznamenal. Promnul si spánky, kde byla ta bolest největší, a vyrazil z úst teplý, ale značně páchnoucí dech.

„Davčo... Slyšíš mě?" zeptala se Jana opatrně.

Na čele ucítil dotek cizí ruky, v žaludku ječící chlebovou polévku. Oční víčka stiskl pevně k sobě, jako by se bál, že když je otevře, bude ta bolest ještě horší.

„Tohle by slyšel i mrtvej," zasyčel skrze semknuté rty a odvážil se pootevřít levé oko.

Jakmile zaostřilo na siluetu před ním, už nepochyboval. Byla to Jana, tak svá jako vždycky. Starostlivá, naivní... slepá ke všemu, co se kolem ní děje.

Naprázdno polkl. V ústech měl místo jazyka nůž, místo krku vyprahlou poušť. Olízl si jazykem popraskané rty. Zůstávaly mu na něm lupínky odtržené kůže, rty samotné pálily a štípaly, jako by vodu neviděly staletí. V ústech ucítil i kovovou pachuť krve - očividně nebylo jeho probuzení tak klidné, jak si myslel.

„Já... nevím, co se stalo..." spustila Jana po chvíli.

Ruku, již měla na Davidově čele, přesunula na jeho tvář a natočila k němu hlavu tak, že se jí nemohl nedívat do očí. Jako by přesně věděla, kde je.

Něco se stalo.

To byla první myšlenka, která napadla jeho mozek. Mohlo se stát hodně věcí, ale nenapadla ho jediná, jež by mohla mít pozitivní dopad na jeho situaci. Vždy, když se něco stalo, bylo to špatně.

Otevřel obě oči. Těkal zornicemi po její rychle se měnící tváři, pozastavoval se nad drobnostmi, jakou bylo například cukání koutků úst a stahování orlího nosu do lebky. Tyto příznaky moc dobře poznával. A lesk v oku, které svou jiskru dávno ztratilo, jej v jeho domněnce jen utvrdil.

„Jano..." zamumlal a prstem jí slzu setřel. Chvíle, kdy na ni byl naštvaný, že se za něj nepostavila, byla nyní míle vzdálená. Tak jako Filip stával u něj, on musel pomoct další zlomené duši. Oplatit laskavost. „Zatáhni zpátky ten sopel a řekni mi, co se děje." Ačkoli nemusel, roztáhl koutky do sotva patrného úsměvu.

Dívka pokývala hlavou a kousla se špičákem do spodního rtu tak silně, že se kolem zubu objevil bílý obrys. Divil se, že si jemnou kůži neprokousla, jak silný ten stisk musel být. Dlaň, kterou měla na jeho tváři, odsunul níž a skryl ji ve svých lopatách. Vypadala jako Sára. Připomínala mu jeho samotného, když přišel o maminku.

„Bára se nevrátila," vyrazila ze sebe tak rychle, že jí prvně ani nerozuměl.

Ale když si tu větu v hlavě zopakoval, najednou ta slova dávala smysl.

V tu chvíli nevěděl, co cítil. Byla to radost? Nenáviděl ji, ale opravdu až natolik, aby se radoval z toho, že se nevrátila? Ačkoli to jen nerad přiznával, byla člověk. Lidská bytost s vášní pro život, nezájmem o stárnutí a konec dnů. Svým způsobem byla obdivuhodná. Pro toho, kdo ji nepoznal blíže.