Humanoid ✓

Kapitola 13. - Spolek sebevrahů

Davide...

Šel dál. Světlo baterky pravidelně blikalo, nemohl se na něj spoléhat dlouho. Byl tak chvíli vystaven traumatizující temnotě, chvíli uklidňujícímu světlu. Baterka symbolizovala také teplo, které jeho tělo zběžně opouštělo.

V hlavě si stále opakoval, proč se tak rozhodl. Proč opustil svou možnost na přežití, na záchranu lidské rasy. Každou chvíli, kdy se mu vybavil obrázek Jany s Briketou, se proklínal, že nepřemýšlel. Bylo jen vlastní sobectví, co ho dostalo až na samotné hranice vlastního přesvědčení.

Ještě před pár dny by si za takové myšlenky nafackoval. Nesnesl by už byť jen pomyšlení, že se strachuje o stroj. A co víc, o stroj, který mu společně s několika plechovými bratry zničil rodinu.

Jsi horší hrdina než lhář.

Nezastavoval se. Voda, která odkapávala z prasklého potrubí, pravidelně rušila chod jeho myšlenek. Cítil, jak mu pomalu tikají v hlavě hodiny. A mlčky čekal, kdy konečně ručička dorazí na celou a tikat přestane.

To ze mě bude blázen.

Tma vše ještě umocňovala. Roztahovala své mocné paže, kdykoli zmizelo světlo, a objímala jej ve své chladné temné náruči. Rukou se opíral o stěnu vedle sebe, sem tam se ošil, když narazil na něco slizkého. Doufal, že je to jen voda. Nebo přinejhorším mech.

Jeho ruka narazila na změnu povrchu. Pocítil chlad kovu a maz rzi, drobné kuličky po korozi. Na prstech mu zůstávaly sotva znatelné kousíčky čehosi, co podle hmatu definoval jako mazlavé kamínky. Kolik na tom bylo pravdy, netušil. A ani tušit nechtěl.

Natáhl ruku výše. Posouval dlaň po kovové tyči - očividně ne zrovna kulaté, jak se prvně domníval, když nenahmatal hranu -, prsty zvedal nad ni, aby se náhodou o něco nepořezal. Protože svítilna znovu odmítala fungovat správně, musel se spoléhat pouze na to.

Ani to netrvalo moc dlouho a narazil na jemné kopečky. Hladký povrch, který se od toho korozí poničeného kovu znatelně lišil, byl příjemnou změnou. Nemusel být ani génius, aby mu došlo, že to byl spoj po svařování.

Žebřík.

Konečně se zastavil a zaklepal. Jak očekával, byl dutý. Nezbývalo mu nic jiného než doufat, že se to pod ním nerozsype. Jít dále tmou se nezdálo být nápadem tisíciletí, proto byla menší obhlídka povrchu vlastně i docela přijatelnou možností.

Ještě před dvěma dny by nad výletem na povrch ani nepřemýšlel. Vydával se ven z tunelů jen tehdy, kdy to bylo nezbytně nutné k přežití. Ze strachu dokonce někdy vynechal týden, či dva, když se Inteligence nacházela moc blízko jeho skrýše.

Podíval se za sebe, jestli jej někdo nesleduje. Možná si i přál, aby ho někdo sledoval. Klidně by uvítal i přítomnost Brikety, což považoval za největší úroveň zoufalství. Vše bylo mnohokrát lepší, než aby potkal dalšího lovce lidí.

Zajímavé. Z lovce se stala kořist.

Uvolnil ze svítilny kovové poutko, jehož oblouk, pokrytý kusem plastu, zachytil mezi zuby. Ignoroval dávicí reflex, který ho nutil vyvrhnout celou večeři, jíž si tak pracně zaplnil žaludek. V tuhle chvíli byl rád, že neměl nejmenší tušení, od čeho bylo poutko tolik špinavé.

Musel si potichu opakovat, že to brzy skončí. Šprušle po šprušli mu mizely pod botami, cítil jejich chlad na silné vrstvě kůže na chodidlech, vlhkost vody a rzi, jež se na kovu usadily. Svaly se napínaly a uvolňovaly, kdykoli se natáhl na další stupínek a zatnul ruce v pěsti, aby se udržel. Prsty mu klouzaly, ústa bolela od povinného šklebu, ale šplhal dál.