Humanoid ✓

Kapitola 18. - Vymetači bubáků

„Mami!" vyjekla copatá holčička, jejíž vlásky byly jako pletené ze zlata.

Jednotlivé pramínky se stáčely do sebe, vytvářely vzhled vzácné pletýnky, jež by byla krásná, i kdyby ji upekl ten nejmizernější pekař.

Rychle se zvedla ze stoličky, na níž doteď vysedávala, a vyběhla vstříc otevřeným dveřím z pokoje jejího bratra. Utíkala opravdu prazvláštně - její nožky se střídaly neskutečně hbitě, ale ani tak se s nimi moc daleko nedostala, rukama švihala jako prvotřídní atlet.

„Sáro!" ozvalo se od tmavovlasého chlapce, který se jí ani trochu nepodobal.

Jedinou známkou toho, že byli pokrevně spřízněni, byla stejná jiskra v hnědých očích, jež se daly snadno splést s rozteklou čokoládou.

I on se od okna odtrhl a svou sestru následoval. Utíkal sice mnohem rychleji než ona, ale nedokázal dobře odhadovat vzdálenosti od překážek, proto na téměř každý třetí skok skončil v nějakém nábytku. Jeho strohý dětský slovníček už v tak nízkém věku obsahoval barvitá slůvka, která se naučil z odposlechů hádek jeho maminky se sousedy. Bylo až obdivuhodné, kolik slov za jednu hodinu poznal.

„Mami! Oni přišli! Jsou tady!"

Pištěla jako poblázněná, pohazovala rukama v gestech, aby si pomohla s přednesem. Utíkat už nemohla, tak cupitala po schodech dolů k předsíni, aby mohla skupince „vymetačů podpostelových bubáků" otevřít dveře. U toho se vesele usmívala a poskakovala, jak vysoko se jen odvážila.

„Ťulo! Vrať se! Nesmíme otevírat dveře cizím lidem!" volal za ní David.

Po vzoru své sestry se hnal po schodišti jako namydlený blesk, aby blondýnku dostihl. Natahoval ruce před sebe, kdyby se náhodou gravitace rozhodla mu dát další lekci, nohama zakopával, ale vždy se dokázal na nohou udržet.

Sára už však postávala u dveří, nadšením vyskakovala půl metru vysoko a třepala rukama jako při složitých národních tancích. Vyčkávala, až zaklepou, aby je mohla překvapit tím, jak brzy by je u nich doma přivítala. Moc se jí líbila ta představa, že by si o ní mysleli, kdovíjak je rychlá a hbitá, že se sem dostala tak rychle.

David za ní doběhl za chvíli. Natáhl se pro ni a popadl ji zezadu za ruce, jimiž sahala ke klice. Zkroutil jí je za zády, ačkoli mu dělalo problém udržet vlastní paže tak vysoko, aby na skoro vyšší dívku dosáhl. Nezmítala se, nedělala nic, což mu hrálo do karet. Nechtěl problémy, a pokud by byla schopná spolupracovat a neudělá nějakou pitomost, nebude se muset za nic zodpovídat.

„Musíme počkat na mámu," prohlásil chlapec a opatrně ji pustil. Věděl, že by se o nic nepokusila. Na to ji moc dobře znal. „Pojď. Půjdeme ji najít."

Jakmile skryl ruce do kapes, holčička se na něj otočila a zatřepala hlavou tak, že ji copánky následovaly až o pár setin sekundy později a narážely o její bambulkovitý nos. Viděl v jejích očích to čiré dětské nadšení - tu nezměrnou radost -, kterou by jí nedokázal odepřít. Najednou se cítil mizerně, toužil po tom, aby tu s ní stál a vyčkával na zaklepání, ale dal slib. Slíbil mamince, že až někdo přijde, musí jít nejprve pro ni.

Ležérním krokem se odplahočil z verandy s tím, že čím pomaleji se bude šourat, tím je vyšší pravděpodobnost, že jej bude jeho sestra následovat. Šel mlčky, našlapoval tak tiše, aby mu neunikl ani sebeslabší zvuk. Bál se, že kdyby se ozvalo zaklepání, Sára by skutečně otevřela. A on z toho neměl zrovna dvakrát dobrý pocit.