Humanoid ✓

Kapitola 33. - Plechovka broskví a kaizerek

V tu dobu, kdy překročil hranici první Olomoucké ulice, bylo slunce vysoko nad jeho hlavou a příjemně hřálo. Vítr, který si pohrával s jeho mastnými vlasy, kličkoval skrze každou skulinku v budově, kolem níž procházel. I sluneční paprsky si jimi našly cestu na betonové hřiště pro auta.

Stále měl v živé paměti ty dny, kdy se tady s maminkou procházeli. Sára se jí držela z pravé strany. Vždycky. A on pochodoval vedle ní, chránil její drobnou dlaň ve své. Pamatoval si, že kdykoli ji chtěl pobavit, vyzvedl si ji na záda a utíkal s ní na druhou stranu ulice. Do té ulice, v níž stál. Sám.

Tolik se toho nezměnilo. Rozhodně bylo na cestě mnohem méně aut, na chodnících ani živáčka - což nebylo ani za perných dní. Ani před dvaceti lety to tu zrovna nežilo. Jediné chvíle, kdy viděl venku více lidí pohromadě než jen mladé a staré páry, byly každoroční průvody, jichž se účastnilo celé město. Po nich zbyl jen flek velikost sloní stopy uprostřed silnice.

Žádná z budov nebyla nižší než dvoupatrový rodinný dům. Na této straně Olomouce ani nebyly chudší čtvrtě, jimiž si často krátil cesty ze školy domů. Podle staré značky, která už ani neblikala, poznal, že tady byla obytná zóna. Kdysi moderně vybavené sirotčince a budovy sociální péče. Ve zlatém věku měli tito lidé více peněz než průměrná rodina.

S povzdechem se vydal dál. Teplý vzduch z jeho úst vypadal na slunci jako mléčný cigaretový kouř. Ale už dávno nebyl dost dítě na to, aby ho bavilo obláček vyfukovat. Popravdě jej to nebavilo nikdy.

Jakmile opustil obytnou zónu, nahradily velké budovy s bytečky výkladní skla obchodů soukromých firem. Mezi nápisy, k jejichž rozluštění se musel pozastavit a popřemýšlet, co každé písmeno znamenalo, nalezl hlavně papírnictví a trafiky. Tyto obchody se zdály téměř nepoškozené.

Možná proto, že v nich několik let nikdo nebyl.

Přistoupil blíže ke sklu a položil na něj dlaň. Mastnota objala kůži docela neochotně, bledé zapaření se dostavilo později. Jako by si sama budova odvykla lidskému doteku. Jako by si nepamatovala, že na sklo patlaly děti svými špinavými prstíky, kreslili na něj nevyvinutí puberťáci, kteří neměli nic lepšího na práci. Přemýšlel, že kdyby byl budova, taky by mu to nejspíš nechybělo.

Za výlohou rozpoznával různé papírové předměty - od malých lampiónů, až po detailně vymodelovaného draka, kterého pamatoval z knížek. Kdysi obdivoval, co lidské prsty uměly vytvořit. Nyní lidstvo proklínal za to, že vůbec kdy vzalo do rukou pazourky.

Odvrátil zrak. Nemohl se na to už déle dívat. Otevíralo to staré rány, z nichž se za ta léta vytvořily zahnisané jizvy. Nikdy se úplně nezahojily. A s takovým životem, který byl spíše pouhé bezduché přežívání bez nějakého hlubšího smyslu, dokonce odmítal naivně věřit tomu, že by se někdy zatáhly a on mohl nerušeně pochodovat po povrchu zemském.

Šel dál. Cestou míjel poloprázdná knihkupectví, do nichž už desetiletí nevkročila lidská noha, sledoval se v odrazu zapatlaného skla obchodu s koberci, který zůstal taktéž nepoškozen. Zvláštní. Kdyby tady žil on, vzal by si je všechny a ozdobil jimi silnice města. Vytvořil by z hromadného hrobu umělecké dílo.

Zrovna když se chystal nakouknout dovnitř, zaslechl hlasitou ránu odněkud zleva. Trhnutím otočil hlavu jen tak, aby mohl koutkem oka zdroj vyrušení najít. Ale jakmile spatřil polici na chodníku v objetí malých i velkých střepů, nechal koberce koberci a pomalým krokem se k ní vydal.