Humanoid ✓

Kapitola 27. - Neposlušný pes podplukovníka Dohnalové

„Můžeš si nadávat, jak moc to není fér. Ale víc stejně nedostaneš," zasyčela nejstarší žena u stolu, když její sluch pochytil další peprnou poznámku na její osobu.

To, že ji nedokázal vystát, mladík ani neskrýval. Což ji vytáčelo ještě mnohem víc než tiché proklínání.

„Stejně se to jíst nedá," zabrblal David a špárl příborem - alespoň se tedy domníval, že to příbor byl - do podivné kašovité směsi.

Nelíbilo se mu to už jen od pohledu, nos si zakrátko stěžoval taky. Co se chuťových pohárků týkalo, ty měly jasno - kdyby byly květinami a tohle byla jediná voda na planetě, raději by uvadly.

„Tak si z těch sraček zkus něco uvařit sám."

Ukázala na něj vidličkou, na níž bylo stále ještě sousto. Jakmile byla však vzdálena od talíře v polovině stolu, gravitace se rozhodla, že zkazí tuto rodinnou snídani ještě víc.

Sousto spadlo na stůl s mlasknutím, až to přímo navádělo k fantazírování. Ono když si jej s odporem prohlédl, také to jeho domněnku připomínalo. A vonělo to stejně vábně.

„Výborně. Zničila jsi stůl. Co si tím sakra dokazuješ?!" vyjel na ni a prudce se od stolu zvedl.

Stolování pro něj bylo svaté, snažil se alespoň jednou jíst slušně. Ale očividně jako jediný.

Ostatní z jeho výstupu nevypadali zrovna nadšeně. Když opomenul Briketu, byli vlastně překvapení - oba nedokázali ze sebe dostat ani slovo, hlavy natočené k němu. Míša dokonce těkal zornicemi po jeho tváři, Jana zůstávala pohledem v prázdnu.

„Byl to tvůj nápad, Šufane. To tys chtěl jíst u stolu jako spořádaná famílie! To ty si myslíš, že stůl potřebujem," sykla na odpověď. Poté zvedla ruku s vidličkou nad hlavu a prudkou ranou ji zarazila do dřeva, div se slitina nezkroutila. „To si o tvých nápadech myslím. Přesně tohle."

Věděl přesně, na co narážela. Musel by být opravdový hlupák, kdyby mu nedošlo, že si opět vzala do ráže jeho plán na záchranu Android. Ta ženská zkrátka musela mít poslední slovo. Musela mít vždycky pravdu, ač by ji podle pravidel pravděpodobnosti mít neměla.

Rozhodl se, že odpovídat nebude. Bylo to zbytečné. Neměl náladu na další štěkání, už tak si pokazil další den. Bylo vlastně zázrakem, že stále ještě doufal v lepší dny. Pomalu mu však začínalo docházet, že i ty byly nenávratně pryč. Dokud by byl poblíž Brikety, měl by i náladu pod psa a srdce chladné jako psí čumák.

Opřel se lokty o stůl a pohledem si přeměřil všechny přítomné. Kdyby se na ně někdo podíval z pohledu nezaujaté osoby, možná by rodinu spatřil. Babičku, nadějný pár a jejich mládě.

Mládě... jako by děcka už neexistovaly, když nejsou ani lidi.

Ale David v nich neviděl nic jiného než další prázdné rámy bez obrázků. Jistě, mohli by být dost možná posledními lidmi na planetě, ale že by si k nim vytvořil nějak extra pevný vztah, to se říct nedalo. Sotva je znal, strávil s nimi necelý týden. A ani jednomu z nich nevěřil.

„To abych radši byl s dírou v hrudníku, než abych poslouchal tebe," odsekl podrážděně Merkl, naposledy práskl pěstí do stolu a vymotal se z prostoru pro židle.

Pohledů ostatních si nevšímal - Briketu vidět nechtěl, Jana ho nevnímala a Míša byl moc malý na to, aby něco chápal.

Když nikdo nic nenamítal - a on doufal, že se jej alespoň Jana zastane -, s odfrknutím židlí práskl na zem. Periferním viděním zaregistroval, jak blonďáček na židli nadskočil, ale jinak se nedočkal reakce žádné. Nikdo si nedovolil Briketě odporovat. Jestli kvůli respektu, nebo tím, že byla z nich nejstarší, to netušil.