Humanoid ✓

Kapitola 10. - Prsten nachových rtů

Uvnitř prádelny to nevypadalo tak hrozně jako zvenku. Cihly držely pevně pohromadě, byly obroušeny dohladka, seseknuty tak, aby prostoru dodávaly iluzi kruhovitého tvaru. Nějakou chvíli si připadal jako v nějaké kapli, když zaklonil hlavu a sledoval, jak se omítka na stropě střídá s občasnými fleky staré barvy – očividně vínově rudé.

Jakmile sklopil pohled o něco níže, všiml si tenké čáry podél celé stěny, která za rohem, navazujícím na zeď vedle něj, pokračovala prudce dolů, jako by se ten, kdo ji maloval, pokoušel vytvořit skluzavku. Kdyby měl víc času na prozkoumání, šel by se na ni podívat blíž. Ale žaludek se ozýval stále hlasitěji a signalizoval, že teď není čas na obdivování umění.

Instinktivně si uchopil podbřišek a olízl si vysušené rty. Ucítil nepříjemné pálení, když se jazyk dotkl popraskané kůže, to však zahnal tím, že se poškrábal na horním rtu špičákem, aby si je nezanesl špinavými prsty. Netoužil po tom si po dalším olíznutí vychutnávat chutě nečistot, jež se mu za nehty usadily.

Bylo to zvláštní. I kdyby umíral hlady, nedokázal by si ulevit tím nánosem špíny, který mu na prstech zůstal. Stále se cítil být dost člověkem na to, aby si odmítal mezi zežloutlými zuby žvýkat odtržené nehty, jež by si v panice z hladu utrhl, jen aby měl něco v ústech. Párkrát sice neměl daleko k tomu, aby si neusekl palec a nerozžvýkal ho ještě za syrova, ale vždy u něj byla Android, která mu v tom zabránila. A poté zde byl i pud sebezáchovy, který mu nedovoloval si ublížit.

Přemýšlel, jestli by to dokázal teď. Jen si vzít nůž – nebo v jeho případě šroubovák – a prostě si utnout jeden článek. Byl si jistý, že palec by si nedovolil obětovat. Jediný prst, který pokládal za nadbytečný, byl prsteníček pravé ruky.

Na levou ruku patří prsten, problesklo mu hlavou. A ten tam zůstane, i kdybych hlady umíral.

Okamžitě k prstu s kroužkem poslepu zabloudil. Ten dotek na chladivém kousku kovu byl uklidňující. Dodával mu jistotu, že je v realitě. Že nepropadá těm nočním můrám, které jeho mysl trýzní, kdykoli zavře oči a pokouší se o spánek. Mohl tak zahnat zlé duchy, kteří se mu zjevovali ve formě záblesků nehezkých vzpomínek.

Ten prsten mu nikdy nepatřil. Byla to pouze věc – hmotná věc –, již si vypůjčil od jednoho z lidí na povrchu, když vylezl naposledy. Bylo to po té velké roztržce, jen malý kousek od Olomouce. Netušil, jestli mu ten prsten za pohled na tisíce mrtvých těl stál. Ale ať už si myslel předtím cokoli, teď se jej odmítal vzdát.

„Máš ještě hlad?“ ozvalo se za ním.

Když sebou škubl dostatečně silně, aby ruce spustil volně podél těla, a otočil se za sebe, všiml si, že je to jen Briketa. Jen člověk, žádná mrtvola, která byla kdysi šťastně zasnoubená.

David bez váhání několikrát přikývl. Lhal by, kdyby řekl, že hlady neblouzní. Jeho hlava si při takovém hladovění pohrávala s těmi nejhoršími myšlenkami. Podstrkovala mu obrázky mrtvých očí, kanibalů se zakrvácenými pažemi u úst, psů, kteří se trhají na kusy, jen aby naplnili prázdné žaludky. Otřásl se. To nebyly příjemné představy.

„No fajn. Podívám se, jestli nám ještě něco nezbylo,“ zabrblala si pod vousy a obrátila oči v sloup.

Než se jí stačil zeptat, co jí přelítlo přes nos, otočila se na patě a odkráčela dveřmi do další místnosti.

David si táhle povzdechl a sevřel ruce v pěsti. Nehty si zarýval do masa a úlevně přivřel oči, když ucítil zapálení bolesti. Potřeboval se soustředit na něco jiného než na prázdný žaludek. Bolest hlavy byla dobrým rozptýlením, ale na tu si za ty roky zvykl tolik, že by se cítil hůře bez ní.