Humanoid ✓

Kapitola 37. - Čísla beze smyslu

„Smrt všem vojákům Napoleona Bon a parté!" zvolala nadšeně Kaizer.

David se plácl do čela. Tím vyjádřil vše, co se mu na jazyk nemohlo dostat - rezignaci nad dětinskostí, smíření se se skutečností, že se s ní dá vést smysluplný rozhovor jen určitou dobu. A to, že už několik minut předváděla ukázkový pochod s tyčí od dopravní značky pod paží, ho jen přesvědčilo o pravdivosti jeho slov.

Mlčky pokračoval v chůzi. Za těch pár hodin, co měl čest tuto ženštinu poznávat, se naučil, že cokoli vypustí z úst, by ji mohlo přivést na další myšlenky, které by si zkrátka nemohla nechat pro sebe.

Je přece sobecké se o názor nepodělit.

Hranice města překročili před necelou hodinou. Změna docela zachovaného a udržovaného chodníku na chátrající silnici byla znatelná i pod tlustou podrážkou jeho nových bot. Občas musel natahovat krok, aby nešlápl do díry, kterou tam čas vyvrtal.

Nedalo by se říct, že cestou něco vnímal. Celou dobu bloudil mimo své tělo, přemýšlel o důležitějších věcech, než bylo nalezení dítěte a jeho slepé společnice. V hlavě se mu přehrávaly spousty myšlenek najednou, mísily se a kupily, až se v nich sám nevyznal.

Nesnažil se je chytat. Jen je nechal plynout, volně protékat myslí. Cítil se tak lehký, bezstarostný, že by se mohl i radovat. Kdyby ho netížil strach.

„Přemýšlel jsem. Možná by bylo -"

„Třicet pět," vyhrkla ihned, aniž by ho nechala větu dokončit.

Mladík se zmateně zamračil. Sympatie k ní byly jako na horské dráze - někdy by ji nejraději objal, jindy prostě uškrtil. Co chtěl udělat teď, tím si jistý nebyl.

„Nemám náladu na hru s čísly," zabrblal. „Chtěl jsem navrhnout, aby -"

„Třicet devět," pokračovala nevzrušeně Kaizer.

„Pokud to není zaklínadlo pro přemisťování, doporučuju ti, abys držela hubu."

Chvíli bylo ticho. Jako by si to skutečně vzala k srdci a zarytě mlčela. Když se na ni však otočil, aby se přesvědčil, že si další čísla nešeptá pod nosem, všiml nemalého úšklebku na rtech. Vyzívavého, skoro i spokojeného a prohnaného.

Nedokázal se soustředit. V hlavě mu stále zněla ta čísla, opakovala se, doznívala a znovu byla vyřčena. Třicet pět a třicet devět. Nemělo by to být nic důležitého, vždyť čas upřímné pomocnice Kaizer už vypršel. Ale riskovat to nechtěl.

„Fajn, co ty čísla znamenají?" zajímal se.

Jeho hlas nebyl ani z poloviny tak otrávený, jako se cítil. Zmáhala ho únava, nohy bolely, hlava třeštila, a ona ho teď nutila přemýšlet. Měl sto chutí jí do krku píchnout některou z těch jehel, aby měl alespoň na pár hodin pokoj.

„Třicet pět je můj věk. Počítám to den co den, narozky slavím v destilátech u centra," odpověděla žena hrdě a povyskočila na místě. „Pak je třicet jedna a devět."

„Nech mě hádat. Je třicátýho prvního října," ozval se David s návrhem.

Odpovědi se mu dostalo v podobě nesouhlasného zavrtění hlavou. Dlouhé vlasy jí lítaly do obličeje, šlehaly tváře a lechtaly koutky, až ji přinutily změnit úšklebek v úsměv.

„Třicet devět je číslo mých bot," pokračovala a věnovala mu letmý pohled do očí. „Třicet jedna počet bodů na posledním testu z antropologie."

„Že já se vůbec ptám."

„Ty vůbec nechápeš, co ti naznačuju, že ne?"

Mladík pohodil rukama v nesmyslném gestu a podíval se na ni. Stále vypadala spokojeně. Nezměnilo se ani to nadšení, které po sobě nechávalo v očích jiskřičky.