Humanoid ✓

Kapitola 3. - Dvaatřicetkrát

„Ale to není možný!" vypískl David, načež rychle poklekl ke hromadě plechu na zemi a začal se v ní přehrabovat, jako by jedině tam mohl najít důkaz pro svou obhajobu. „Pozorně jsem se hlídal, kontroloval každej mizernej kus toho plechovčího šrotu! Huberte, já jsem je nepřivedl!"

„Dejve, nech to být. Musíme odejít," řekl se smrtelným klidem veterán a kývl k Davidovu zboží, které po jeho rukama řinčelo a dunělo, že div nepřilákalo nějaké nebezpečí dříve. „Proboha, nech to ležet! Jen marníme čas."

Mladík stále zoufale pohazoval rukama v panice, ačkoli se v takové situaci ocitl už několikrát. Nikdy ho však nenašli v podzemí. Ještě nikdy nemusel utíkat z místa, jež se stalo jeho odporným a smradlavým útočištěm.

Strany se rozhodly obrátit karty. Jak Merkl kradl na území těch nelidských strojů, i oni se rozhodli přesunout bojiště na stranu svého nepřítele. Když ho nedostali na svém trávníku, dostanou jej na jeho. Už jen ta představa se mu příčila.

„Ne, já se toho nevzdám," zavrčel skrze zuby a plechy co nejrychleji skládal zpět do vaku.

Bohužel nebyl tolik rychlý a pečlivý zároveň, jak doufal. Neuspořádanost a málo místa ve vaku mu neumožňovaly využít prostor maximálně, proto se mu brzy i přeskupovaly přes sebe v nesourodém sledu, jako by se snažil o násilné vytvoření nového uměleckého směru.

Android by to dokázala poskládat tak, že bych tam mohl strčit i svý boty, problesklo mu hlavou, jakmile na něj vykoukl z díry palec.

Jen tak tak ho minul, když švihl kusem plechu nad plochým chodidlem. Vlastně se divil, že z toho vyšel jen se zkrácenou tkaničkou a ztrátou na důstojnosti.

„Zatraceně! Okamžitě to polož!" zakřičel na něj už rozrušený Hubert tónem, jakým křičí učitelé na neposlušné žáky. Nebo rodiče na své děti, což se jeho případu podobalo více, vzhledem k tomu, že ho veterán nedokázal nic naučit.

Kromě toho, jak si chránit zadek a uchlastat se do němoty.

David neváhal. Jakmile mu došlo, že opravdu jen ztrácí čas, pustil veškeré haraburdí na zem, což působilo nepříjemný dunivý zvuk. Poté ihned vyskočil a dostoupl na nohy, načež popadl vak s tím málem, co do něj stačil narvat, a naposledy se podíval na zbytek.

Bouchnutí seshora se ozvalo znovu. Tentokrát bylo tak silné, že prach, který se zadržoval v hustých sítích pavučin, padal dolů v takovém množství, že to připomínalo sníh. V chuchvalcích dopadal až na jeho ramena, jež zakrýval starým pončem z vlny, a zamotávaly se do jednotlivých vláken jako dešťové perly.

Ochranná vrstva krve, jíž se nezbavil ani po opakovaných pokusech s různými pracími prostředky, které Hubertovi kdysi sebral, se zanášela vrstvami drobounkých zrníček. Netušil, jestli byly horší ve vlasech, kde to otravně šimralo, nebo na nose, který tak zoufale chtěl přehnaně reagovat a vehnat mu slzy do očí.

Několik dalších momentů nevnímal sebe sama. Bylo to hlavně tím, že tělo přepnulo na obranný mód, díky němuž přežil už několik podobných situací. Se zatajeným dechem sledoval, jak jeho tělo sápe po každém nádechu a snaží se sprintem dostat co nejdále od okruhu, kde ten zvuk slyšel. Musel se několikrát praštit do nohy, aby si uvědomil, že je stále ve své schránce.

Otočil se za sebe a všiml si veterána, jak za ním sviští, jako by se mu za zadkem kouřilo. Na pár chvil mu to připadalo i komické, chtěl se dokonce zasmát, ale realita tvrdě udeřila do jeho nosu tak, že kdyby neběžel, snad by upadl. Obrátil se proto zpátky v domnění, že jej přítel stejně dožene, a pelášil kupředu tou největší rychlostí, jakou jen dokázal vynaložit.