Humanoid ✓

Kapitola 2. - Jsem člověk

David se proplétal podzemními chodbami pod povrchem, aby náhodou nenarazil na nechtěného pozorovatele. Tunel se stáčel pod různými úhly, chodby si ponechávaly stejné zevzření po délku několika kilometrů. Inženýr, který je plánoval, musel mít hodně podivný smysl pro humor.

Vak, jejž mu Android přichystala, mu visel na zádech jako orangutaní mládě na srsti své matky, přičemž na něj dával podobně bedlivě pozor. Stará GPS občas zachrčela, když se dostal hlouběji, ale nebylo to nic, bez čeho by si na pár minut neporadil.

Vlastně si ten starý krám brával jen z nostalgie. Vědomí, že v rukou drží něco, co kdysi někomu patřilo, jej hřálo na duši a dodávalo mu odvahu k postupu vpřed. I odlesk prstýnku na prsteníčku levé ruky trochu na vědomí o skutečnosti přítomných chvil přidával. Bylo to mnohem lepší než prostá zbraň, ačkoli s tím téměř nic nezmohl. Vzdát se toho však nemohl, pohřbil by tak to nadšené dítě, které na přístroj pohlíželo s úžasem a nadšením.

Jeho kroky se chodbou ozývaly i několik metrů za ním, proto se pokaždé na chvilku zastavil, zdali ty jeho nesplývají s kroky někoho jiného. Párkrát se mu taková opatrnost vyplatila a on jen nerad doplácel na to, že by mohl z nepozornosti umřít. Nebo přijít o své srdce, což se v měřítku děsu první možnosti rovnalo. Přemýšlel, jestli to snad nebylo i horší.

Být něčím, proti čemu většinu života bojuju, nebo trčet pod pařezem? A není to vlastně fuk?

Jakmile šel dlouho a zařízení znovu vypovědělo službu, rozsvítil baterku, kterou měl uschovanou za opaskem. Kužel světla prozářil tmu toho nikde nekončícího tunelu, ukazoval chyby v záhybech a temná zákoutí, v nichž by se nikdy nechtěl ztratit. Celé barevné spektrum se odráželo od čůrků vody, které vytékaly z popraskaných trubek jako drobné vodopády.

Duha. Jak dlouho duhu neviděl? Ani si nebyl jistý, jestli si pamatuje, jak vypadá. Z učebnic fyziky si pamatoval, že šlo o lámání světla – jakým způsobem, to už šestiletá hlava nepobírala. A na dalším „doplňkovém učení“ – jak tomu jeho chůva Filip rád přezdíval – se toho dozvěděl jen tak málo, aby mu to vystačilo k přežití. Což rozhodně nezahrnovalo znalost barevného spektra duhy a vlastností světla.

Učení v armádě bylo celkově hlavně praktické. Kdykoli si vzal dotečku, která v polovině milénijských šedesátek nahradila staré tablety a čtečky, a rozklikl si na ní soubory učebnic, jež stáhl ze sítě, Filip mu ji vzal a strčil do ruky zbraň. Tato výchova ho tolik poznamenala, že přestal číst úplně. A když se náhodou chtěl něco dozvědět, musel se holt schovat a odposlouchávat ostatní.

Nyní místo zbraně v ruce třímal baterku. O kvalitě se nedalo mluvit, to ani zdaleka ne, ale na kratší vzdálenosti posloužila dobře. Ono bylo mnohem lepší vidět alespoň náznaky nějakých tvarů, aby omylem nenarazil a nezískal tak další přírodní tetování do sbírky. Brzy by ze mě mohl být papoušek, ale to bych musel umět i zpívat, pokud chci být pták.

Byl ovšem rád, že něco málo viděl. Světlo sice nebylo nijak zvlášť intenzivní, ale ta teplá barva sluníčkově žluté jej hřála na těle i na duši. Rozhodně to byla příjemná změna od té chladné LEDky, pod jejímiž fotony trávil většinu nudných dnů v bunkru.

Pro jistotu posvítil za sebe. Ve tmě se jeho paranoia stávala silnější, škrtila člověka svými dlouhými prsty. Nutila jej přemýšlet o tom, zdali skutečně něco slyšel, nebo jestli necítí na zádech něčí pohled. Na instinkt nikdy dopustit nedal, jen bylo těžké jej s paranoiou odlišit.

Zastavil se a napnul uši. Když ničí kroky neslyšel, oddechl si. Baterku si přitiskl ke tváři, i to se stalo takovým zlozvykem, jehož se nikdy nezbavil. Chlad na rozpálené kůži ho – společně s kroužkem na prstě, který měl na sobě tolik nánosu, že ani zdaleka nechladil tak dobře, jako předtím – přesvědčoval o skutečnosti situace, dodával prostředí nádech jakési realističnosti. A svižným krokem vyšel dál.