Humanoid ✓

Kapitola 36. - Lid a jeden blázen

Ani nedoufal, že by mohla být zticha déle než půl hodiny. Jakmile jen minuli další dětské hřiště, jeho společnice ho nadšeně zatahala za rukáv už tak dost vytahané bundy a poskakovala na místě, aby konečně zastavil. Aby toho nebylo málo, začala vesele pištět, ukazovat a máchat pažemi.

„Blesk do mě uhoď, jestli se pletu, ale není ti náhodou přes třicet?" zabručel David podrážděně.

Kaizer se nezdála být uražená. Zubila se od ucha k uchu, tiskla v pěstích látku a nervózně cukala hlavou do strany.

„Nikdy nejsi dost starý na houpačku," prohlásila skoro hrdě a vytáhla bradu tak vysoko, že by jí pyšné dámy mohly závidět.

Obrátil oči v sloup. Netušil, čím si tohle zasloužil. Jestli měl být trest za život hlídání přerostlého dítěte, které má za sebou pár let přežívání na samotce - což ho očividně hodně poznamenalo -, tak by si raději to srdce vydloubal, dal na něj cedulku a nechal ho ležet na chodníku.

Než ji stačil zastavit, dívka jeho rukáv pustila, odložila na zem všechny lahvičky a obvazy, které doteď nesla v náruči a tiskla k sobě, jako by to bylo její dítě, a vyběhla k plotu. Ten nebyl vůbec vysoký, proto jí jeho překročení nedělalo nejmenší problém.

David se sehnul na zem a všechny věcičky posbíral. Nemohl se zdržovat hloupými hrami, už tak ztratil víc času, než původně plánoval. Dvakrát se jí podařilo ho rozptýlit. Po třetí se jí to nesmí povést.

„Káj, no ták!" zavolal na ni.

„Dávo, to si musíš zkusit!" křikla nazpátek - tak nadšená, jako ji ještě nikdy neslyšel.

Mračil se. Neskrýval nervozitu, své podráždění. Potřeboval vyjít hned, překonat tu několika kilometrovou vzdálenost mezi ním a dvěma bezbrannými lidmi. Musel je zachránit.

„Ne," odsekl a kopl do oplocení. „Okamžitě se vrať! Máme svůj úkol!"

Kaizer si přestala hrát s houpačkou a otočila na něj hlavu přes rameno. Její rozcuchané vlasy jí spadaly do výstřihu zakrváceného trička, které na ní jen tak viselo. Pronikavým pohledem se do něj zabodla tak, že nemohl uhnout.

„Už ti někdo řekl, že jsi nudný bručnoun?" zabrblala, ale skutečně se vydala volným krokem zpátky.

Veškeré nadšení z ní opadlo. Opět to byla ta podivná dívka, kterou poznal - kdyby mohla, házela by po něm plechovky s kukuřicí, protože na broskve prý není jeho hlava dost svatá. Usmála by se jen tehdy, kdyby se do něj trefila.

„Jo. Jeden kluk, co mi teď umírá v kanálech," odpověděl se zavrčením a obrátil oči v sloup.

Možná ho to i mrzelo. Jedné části jeho duše bylo líto, že se k ní choval takhle ošklivě, ale ono to bylo tak automatické, že to nemohl zastavit. Pár dní se pořádně nevyspal, ze strachu o vlastní život se mnohdy bál i pořádně nadechnout, a těžce snášel i tu skutečnost, že měl mnohem radši vražedný stroj než lidskou bytost.

Nedostudovaná doktorka mu dloubla prstem do hrudníku, cosi nabručeně zamumlala pod nosem tak, že jí nerozuměl jediné slovo, a svižným krokem se vydala dál. Dlouhé vlasy, které se za ní poslušně táhly jako psí ocásek, ovanuly jeho nos podivným pachem - nevonícím, ale ani nepáchnoucím. Cítil... dešťovou vodu.

Chtěl po ní chmátnout a zastavit ji, ale bylo by to zbytečné. S povzdechem chvíli sledoval, jak se její dlouhé nohy vypořádávaly se vzdáleností chodníků, které od sebe byly sotva pár metrů. Kličkovala ze strany na stranu, vždy si u budovy rázně dupla a otočila se na patě, pak pokračovala naproti.