Humanoid ✓

Kapitola 5. - Poslední kapka

Svět kolem něj se točil jako na zvonkohře. Kdykoli se pokusil ono točení zastavit, rozjelo se rychleji a neúprosněji. Bralo s sebou na projížďku i jeho mozek, s nímž si pohrávalo jako s mičudou – tak mu to alespoň připadalo. Dokonce i žaludek, který se do té doby jen občasně ozval, že by v sobě uvítal pár soust, předvedl několik kotrmelců, aby přinutil člověka trpět dostatečně.

„Nemáme se kam vrátit?“ zamumlal si spíše pro sebe, aby se i v duchu ujistil, že je konec.

Dlouho ukrývaný bunkr, který nemohl patřit nikomu jinému, než mrzutému a zlomenému člověku, byl pryč. Zbyla po něm pouze ukotvená vzpomínka v hlavě.

Ihned se mu v hlavě vytvořily obrazy jeho bunkru. Už si nemohl víckrát kopnout do polorozpadlého stolu, na němž pracoval tak rád. Nemohl již více nadávat na díru ve střeše, kterou se párkrát pokusil opravit – marně. Ale přes všechny své nedostatky to byla dobrá skrýš.

Nemohl tomu uvěřit. Vždy si dával bedlivý pozor, aby na něj nepřišli. Kdykoli se zdálo, že mu jsou na stopě, ukázal se na povrchu a svou věrnou devítkou prostřelil pár oken. Existovala jen jedna věc, již nenáviděli androidi víc než neúspěch – narušení jejich rutinního života. A protože muselo být vše v jejich komplexu dokonalé, oprava děr ve skle se stávala neodpustitelnou povinností.

Slíbil si, že jakmile spatří dobře vypadající budovu s naleštěnými okny a opečovávaným trávníkem, prohodí sklem tolik kamenů, co unese. Nehodlal nechat pomstu na sebe čekat. Navíc, výborně se činností filtroval vztek, který mu nyní cukal koutky nahoru a dolů.

Riskoval sice krk, ale v bunkru měl vše, co k životu nutně potřeboval. K tomu po něm nikdy ani nešli, vždy stačil okamžitě zmizet v podzemí. Pro jistotu si ještě sbalil něco málo, co pro něj bylo nejdůležitější, a utekl na pár dnů jinam. Pokaždé měl ovšem jistotu, že se tam může vrátit. Že má místo, které by mohl nazývat domovem.

Teď se to změnilo. Tentokrát se vrátit nemohl.

Teď jsem oficiálně bezdomovec.

„Nedokázala jsem to ubránit,“ řekla skoro i sklesle Android, s očima ukotvenýma před sebou.

Dlouhé prsty svírala v pěsti, jejich klouby na sobě napínaly syntetickou kůži k prasknutí.

Pohlédl na ni. Možná jí to bylo líto.

David chvíli přemýšlel, jestli se přeci jen nestydí za to, že svůj úkol nezvládla – třeba on by se styděl. Ale když se nad tím zamyslel více a uvědomil si, že má tu čest s plechovkou, co v sobě má lidskost jen v podobě srdce, tuto myšlenku zavrhl.

„Jsme odepsaný,“ vydechl nakonec a rezignovaně pohodil rukama, načež je skryl do hlubokých kapes své kožené bundy, na níž pončo obyčejně nosil.

Už se ani nechtěl dotknout staré vlny, jejíž podivná látka ho vždy dokázala rozveselit. Ne, byl totálně na dně. Znovu.

Android zvedla poučně prst, jako by se snažila protestovat.

„Na planetě Genium se nachází celkem –“

„Je to Země!“ vykřikl David, jakmile jen to jméno zaslechl. Nenáviděl vše, co se jen okrajově týkalo těch plecháčů, kteří prakticky vyhladili lidstvo. A s tím souvisel i jejich název pro planetu, jíž se stali novými pleniteli. „Zatraceně! Proč nejsi s to to pochopit, Android?!“

„Davide Merkle,“ začala společnice, ale opravdu se na chvíli odmlčela, aby ji poslouchal. David si v tu chvíli nedokázal pomoct, ona skutečně vypadala lidsky. „Planeta Země byla – jak jsi sedmačtyřicetkrát zmínil –, cituji, hnojem pro vládu. A podle mé skromné paměti také odhaduji, že onen hnůj nic příjemného není.“