Humanoid ✓

Kapitola 26. - Budík na paprice

Ráno přišlo překvapivě brzy. Žádný sen přes noc nesužoval jeho mysl, žádná vzpomínka se z choré hlavy nevyplavila, aby poslala koráb jeho rozumu ke dnu. Jeho oči obklopovala jen černá tma, která nedovolila světlu proniknout skrze zavřená víčka.

Byl za to vděčný. Netušil, jestli by další vzpomínku zvládl, hlavně s přikloněním k tomu, že přesně věděl, která následovala. Znal je všechny, pronásledovaly jej jako lovecký pes kořist, jen aby ho dohnaly k šílenství a dotáhly k myslivcům ve svěrací kazajce. Každý sen, který mu ukázal Sáru, se stával bolestivějším. Čím déle snil, tím dál se posunoval. A tušil, co bude následovat.

Otevřel oči, aby se mu nepodařilo usnout znovu. Nechtěl riskovat, že by si byť jen na moment schrupl. Už tak se mu nelíbilo, jak se vyvíjela situace v reálném životě, nepotřeboval být divákem scén chyb z jeho nevydařeného života. Nepotřeboval vidět znovu a znovu, jak přichází o vše, na čem mu kdy záleželo.

Rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se, že ostatní zatím ještě spali, nebo to přinejmenším předstírali. Klid a samotu ostatně uvítal, jen nerad by se hned po ránu hádal s Briketou. Proto se posadil a zapřel se rukama za sebou, aby měl oporu ke vstávání.

Jakmile napnul ruce v loktech, pocítil malátnost. Jako by ho někdo úplně vyšťavil a teď ho nutil, aby se dostavil k odšťavňovači znovu. Usoudil, že ani tentokrát nebyl spánek zrovna vydatný, pokud ovšem vůbec spal. Byl si jistý, že oči zavíral. Ale kdy, to neměl ani nejmenší tušení.

Přitáhl si nohy k sobě a předklonil se. Hlava se mu točila jako na zvonkohře, před očima se mu objevila mléčná mlha. Bradu vklínil mezi kolena a paže nechal volně viset podél, aby jim dal spočinout, než se znovu pokusí vydrápat na nohy.

Nosem vydechl přebytečný vzduch. Byl tak příjemně teplý, že když se dotkl kolenou, pocítil uvolnění. Příjemné mravenčení, jež se táhlo od kolen, přes bedra až k ramenům. Tam se zarazilo v můstku mezi klíčními kostmi, jako by nemohlo projít dál. Nespokojeně zamručel a klepl prsty o zem.

Pokusil se vstát znovu. Kolena spustil na podlahu a podsunul si nohy pod sebe, aby se dostal alespoň do kleku. Nemohl si nevšimnout nepříjemného lupavého zvuku, který se z kloubů ozval. Nepovažoval to však v tuto chvíli za důležité, právě naopak; byla to známka toho, že nohy reagují a uvítají menší procházku.

Jedno chodidlo položil ploskou na podlahu a zapřel se patou, to druhé pohyb následovalo. Netrvalo tak ani moc dlouho a dostal se z podřepu do vcelku vyrovnané polohy. Jakmile zarazil kolena dozadu a narovnal záda, klouby i páteř spustily znovu. Ani trochu se jeho tělu nelíbilo, kde spal.

Netušil, jestli by měl tohle místo opěvovat, nebo nenávidět. Moc dobře si uvědomoval, co se stalo. Zachránily mu život, ačkoli o to nestál. Obě viděly svět úplně jinak než on - jako něco, před čím by se měly skrýt do podzemí a už nikdy nevystrčit hlavu z díry, dokud by plechový král vládl zemi.

Nezazlíval jim to. Sám se skrýval skoro dvacet let, nepomáhal nikomu, kdo by mu za tu námahu nestál. Hledal nějaký prospěch. Vyhýbal se všem, kdo by mu mohli pomoct bojovat jen proto, že se k smrti bál. Bál se toho, že kdyby se přeci jen Inteligenci postavil, dostali by ho. Vyňali jeho srdce z těla a vložily jej do plechovky.

Konzervovaný David Merkl, problesklo mu hlavou. Srab, který se skrýval v podzemí jako krysa, dokud ho život a štěstí konečně neopustily. A teď chceš jít ven, co? Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?

Nahlas si povzdechl a sehnul se k zemi pro bundu. Tu si následně oblekl a zapnul až ke krku, aby zabránil chladným prstům vzduchu se ho jakkoli dotknout. Navíc se tak cítil v bezpečí, jako by na sobě měl neprůstřelné brnění.