Humanoid ✓

Kapitola 16. - Hrdina sebevrah

Skoro ani nedýchal, jak nervózní byl. Srdce mu bušilo jako o závod, jako by se mu snažilo proskočit hrudí a utéct neznámo kam. Hlavně aby nebylo tak blízko u člena sebevražedného spolku, který si brousil zuby na další hrdinský čin, při němž - v nějakých sedmaosmdesáti procentech - přijde o krk.

V hlavě si formoval několik plánů, jak menší akcičku provést bez úhony. Do všech možností se mu však míchala jistá smrt. Plížení? Mají senzory pohybu. Tichý zabiják? A dají se ty plechovky vůbec zabít? Ne, zůstávala mu jen jedna jediná možnost.

Ale zdráhal se to udělat. Opravdu by obětoval svůj zadek za něčí jiný? Sice v sobě nějakou tu špetku obětavosti měl, ale pochyboval, že by se nechal jen tak zajmout a naporcovat. Byl rád, že stále ještě měl srdce na správném místě - ač pouze anatomicky, o symbolice by se sám se sebou mohl mnoho dní dohadovat.

Pod nohama mu lupala suchá hlína - očividně nepršelo už pár dní. Popravdě si David ani nepamatoval, kdy naposledy byly jeho vlasy pohlazeny vodou. Ta vrstva mastnoty, která se na nich usadila, by možná ani kapku nepropustila.

Byl tady jen kvůli tomu, aby ji našel. A on se přitom nechával takhle rozptylovat hloupými otázkami o lidské morálce, kterým nikdy moc nedal. Nechápal, proč se rozhodl tomu ubohému děcku pomoct. Vždyť když byl on sám dítětem, nikdo mu na pomoc nepřišel. Když ho všichni opustili, včetně jeho milované sestry, cítil se mizerně. Proč by se neměl mizerně cítit i někdo jiný? Vystřídat dres, aby nemusel po hřišti pobíhat sám?

„To je od tebe zatraceně sobecký, Davčo."

Skoro jako by slyšel ji ta slova vyslovit. Dokázal si živě představit, jak uraženě skládá ruce v boky, kde dlaně kroutí ven. Jak špulí ty své malinké rty, krčí bambulkovitý nos.

Jistě, bylo to sobecké. A on si to plně uvědomoval. Ale život byl už zkrátka takový. Ti lidé, kteří tu osudnou dobu přežili, byli zoceleni. Zbaveni všech emocí, lítosti, empatie. Staly se z nich stroje, aniž by to tušili. Na světě už nebylo jediného člověka, který by dokázal něco cítit. A pokud by se hledal někdo, kdo je člověku nejvíce podobný, David by to nebyl.

Jsem ostuda národu mrtvol, problesklo mu hlavou.

Kdyby byl svět jiný, hrnul by se na plechovky s mečem v ruce za válečného reku. Nebo s pistolí, ale to při jeho mušce a talentu na šerm splývalo v jediný výsledek.

Vylepšit míření mu nepomohla ani podplukovník Dohnalová. Ačkoli ho každé ráno budila ledovou vodou, aby si prý ponechaly svaly svěžest, nedokázal ze sebe dostat výkon, který by její očekávání uspokojil. Co se šermu týkalo, byl na tom o něco lépe - Filip uměl pár výpadů a kliček, ale i tak si nebyl jistý, jestli ho neučil spíše fotbal, než šerm. Očividně to však zvládal obstojně. Nebo jen neměl možnost si své dovednosti vyzkoušet v praxi.

Co postrádal žaludek, to nutilo zpomalit i hlavu. Jeho myšlenky se táhly rychlostí hlemýždě, vyslovená slova ještě mnohem pomaleji. Kdyby se svět nezbláznil, nebyl by bláznem ani on. Kdyby měl tehdy o sekundu míň, už by tady nebyl.

Děcko znovu zakřičelo. Pištivý zvuk byl mnohem slabší, očividně mu už docházely síly. Škubalo sebou, snažilo se vykroutit z androidova sevření, ale marně. Kdykoli praštilo pěstmi do kovu, jen to nepříjemně zadunělo a stisk ještě zesílil. Nechybělo moc a mohli ho udusit.

Nemohl si pomoct. Viděl v něm sám sebe. Jak se svíjel v matčině náruči a prosil ji, aby ho neopouštěla. Jak protestoval. Nechtěl se stát tím, čím se stali všichni lidé. Netoužil po nesmrtelnosti, ale jeho maminka se bála. Bála se toho, že své děti ztratí. Že jí je smrt vezme.

Kdyby tak věděla! Kdyby mohl nahlédnout sem, aby spatřila svého syna, který se za keřem třese jako drahý ratlík, jistě by na něj byla pyšná. Musela by, vždyť přece přežil. Sice se schovával, odmítal komukoli pomoct, kradl a zabíjel, ale žil. A tahle překroucená obhajoba mu zajišťovala vcelku poklidné snění.

Jeden z androidů se zastavil v pomalém kroku a natočil hlavu podobně jako sova. Z dálky to vypadalo odporně, pakliže byl člověku velmi podobný. Syntetická kůže se pod bradou prapodivně zkroutila do vlnek, které div nepopraskaly.

V ten moment se nedokázal pohnout. Nemohl z něj spustit oči, bál se vůbec hádat, co měla ta plechovka za lubem. Zadržel dech, na jak dlouho si jen troufal. Doufal, že jej to přesvědčí o tom, že tu nikdo není. Že tu hlavu zase vrátí do normální polohy a přestane si všímat svého okolí. Ale dokonce i to děcko přestalo křičet.

Nic se nedělo. Inteligence hleděla za svá záda, kde se David skrýval. Děsilo ho, jak poklidně se choval. Nedal vědět ani svým kolegům - pokud to tedy neudělal přes venkovní síť, to by sebevražedný hrdina nepoznal. Ale jelikož se nikdo z nich neotáčel, bral to jako menší výhru. Třeba dnes nebude žádné plechovčí mládě přeskakovat na vratké noze přes jeho střeva.

To ticho bylo ubíjející. David netušil, jestli náhodou neskenoval okolí, ale podle zákonů pravděpodobnosti by byla tato možnost na prvním místě. Hned pod ní se vyhříval zásek součástek v krku a zpomalený systém. Jestli byla správná jeho první domněnka, mohl si na hruď nakreslit terč rovnou a prostě si to tam nakráčet.

Nemohl už více váhat. Veškeré napětí, které se ve vzduchu drželo, se koncentrovalo zrovna u něj. Jako by se všechen strach rozhodl zhmotnit. Ta neviditelná síla, již by někdo nazval odvahou, jiný asi bláznovstvím, ho nakopla s takovou dávkou energie, že ze svého úkrytu vyskočil.

Po doskoku vrávoravě dopadl na nohy a zrychlil do sprintu. Nevšímal si toho, že byl naprosto vyšťavený. Tady nešlo jen o život nějakého dítěte, šlo hlavně o ten jeho. A vidinu smrti si bral dost osobně, nenechal by svou kůži na trhu gratis.

Pažemi švihal až k bradě, div se do ní neudeřil pěstí. Prsty roztáhl co nejdále od sebe, když mezi nimi pocítil pot. Dostoupával jen na špičky, ale po pár metrech ho lýtka bolela natolik, že spíše než tichého zabijáka připomínal slona, který si to nakračoval k řece. Rozzuřeného slona, s nímž by si neměl nikdo zahrávat.

Ani nevnímal, co dělaly jeho oběti. Byl tolik soustředěný na běh a na svůj narychlo splácaný plán - ačkoli plánem to nenazýval ani on sám -, že si nevšiml, jak sovák upustil děcko a otočil se k němu čelem. Přišel o moment překvapení, ale neotočil se. Nezalezl do díry, aby se schoval. Ne, on přišel bojovat. Konečně se zúčastnit boje, jehož členem měl být už dávno.

V hlavě si opakoval, že nesmí zklamat. Pokud selže, seberou mu jeho srdce a hlavu vystaví na kůl před perníkovou chaloupku, aby se z něj stal odstrašující případ. A to dopustit nemohl už jen kvůli tomu, že měl své srdce docela rád a hlavu by přece jen raději nechal upevněnou na krku.

Posledních pět metrů. Tři. Jeden a půl. Při posledním metru mu probleskl hlavou zdravý rozum.

Co to sakra dělám?!

Zaváhal. Byl napřažený k úderu, chystal se skočit a mlátit do plechového obličeje, dokud by si nerozedral kůži na kloubech, ale to jediné zaváhání mu vše překazilo.

Jeho nohy odmítly poslušnost - v posledních dnech snad potřetí. Pravá se nepohodla s levou, proto, jakmile se chystal ke skoku, pravačkou zacouval. Levá noha zareagovala okamžitým přísunem za svou družkou, což mělo za následek ztrátu rovnováhy a tvrdý pád na zem.

Dlaněmi zabránil tomu, aby narazil do hlíny nosem, ale i tak se mu paže zlomily v loktech, proto nakonec padl. Nejhorší na tom nebylo to, že nedokázal vstát. Cítil na sobě mnoho očí, jak jej zkoumají. Zevnitř.

„Merkl," konstatoval soví android.

Jeho hlas byl lidskému docela blízký, ale pro Davidovy vycvičené uši stále zněl mechanicky. Naprosto bez intonace. Což dodávalo jeho slovům mnohem více děsivosti.

„Merkl..." vyrazil z hrdla.

Chtěl vyslovit svou slavnou větu, postavit se jim na odpor. Ale nedokázal už říct ani slovo. Jako by mu všechna utekla z jazyku a mávala někde z dálky několika kilometrů.

Jsem David Merkl... nejsem člověk. Jsem jen humanoid.