Humanoid ✓

Kapitola 34. - Lodičky a lodě

„Kolik že to máš těch sourozenců?" zeptala se dívka snad po čtvrté.

Byla pravda, že špatná akustika jejich hlasy dost zeslabovala a odrážela do ozvěn, ale byl si jistý, že to zopakoval dostatečně nahlas a srozumitelně.

„Měl jsem jen sestru," odvětil automaticky a s povzdechem vyskočil na patník.

Rozpřáhl paže od sebe, aby mohl lépe udržet rovnováhu, a postupoval krůček po krůčku. Nohy skládal před sebe do jedné lajny, jako by před sebou měl načrtnutou dráhu třicetimetrovým pravítkem.

Kaizer ho pozorovala s neskrývaným zájmem. Cítil na sobě její pohled. A kdykoli se otočil, aby se přesvědčil, jestli se na něj stále dívala, široce se zazubila a zvedla koutky u úst tak vysoko, že pozvedly líčka až k očím. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy přestávala usmívat. Ale vzhledem k tomu, že za tu dobu, co ji poznal, jí rty klesly níže pouze při pojídání obsahu z plechovky, zapřel to.

„Simona, že?" promluvila po chvíli.

Dokonce i ten tón jejího hlasu napovídal, že ji jen tak něco nerozhodit nemohlo. V hlavě se mu uhnízdila představa, jak se Kaizer pobaveně ksichtí, když sleduje, jak hoří celé město. Musel uznat, že na tom něco bylo.

Zavrtěl hlavou - ovšem jen tak, aby nenarušil svou dokonalou rovnováhu. Nahnul se na stranu, aby chvilkové zaváhání vyrovnal a zhoupl se v kolenou.

„Sára," opravil ji. „Byla o rok mladší než já, ale alespoň o pár let vyspělejší. A taky o dost statečnější."

„Ve zbabělým světě přežije jen srab, Dejve," prohlásila skoro až pyšně a spojila ruce za zády. Dokonce i trochu zpomalila, aby mohla jít těsně vedle něj. „Můj táta byl voják. Když tehdy proběhla ta bitka u bývalého Újezda, zamkl mě ve sklepě, abych za ním nemohla."

„To zní hrozně," zamumlal soucitně David.

Bylo mu jí líto. Kolik si toho musela prožít, aby se z ní stalo tohle? Byl si jistý, že se tím úsměvem jen přetvařovala. Což bylo snad i horší, než kdyby pod ním ten žal neskrývala.

Kaizer si táhle povzdechla a její úsměv skutečně poklesl. Ovšem koutky byly stále výše než obyčejně. Možná se usmívala tak často, že se nedokázala neusmívat. Nebo jen trpěla na křeče obličejových svalů.

„Bylo to rok potom, co jsem nastoupila na gympl. Jo, tehdy jsem snila o medině. O tom, jak budu rýpat do lidí, vytahovat jejich orgány, řezat do nich... legálně, však víš. Ale když se objevily první zprávy o vraždách a tom projektu Inteligence, musela jsem studium ukončit."

Řezat do lidí. Vytahovat jejich orgány. On v tomhle světě nejspíš přežije opravdu jen srab a psychopat, problesklo mu hlavou.

Pokud si myslel, že byla Briketa děsivá, netušil, co by si měl myslet o ní. A jestli bylo vůbec bezpečné s ní pochodovat po městě. Sám. Bezbranný.

Od té chvíle ani jeden z nich nepromluvil. David proto, že si stále nebyl jistý důvěrou v ni, Kaizer nejspíš proto, že očekávala nějakou odpověď z jeho strany. Ale když nepromluvil ani jeden z nich, usoudil, že jim to očividně takto vyhovovalo. Alespoň měl čas na to si ty myšlenky urovnat.

Ta hlavní, která na sebe upozorňovala, v sobě nesla pouze zmatenost. Tuto část Olomouce nepoznával. Neznal ty barevné zapadlé uličky, neznámé obchody se speciálním zbožím, dokonce ani pekárnu, jejíž firma měla po městě hned několik poboček.

Minuli snad čtvrté kadeřnictví. Už při tom prvním se pozastavoval nad tím, že ten odraz v relativně čistém zrcadle nepoznával. Svůj vlastní obličej neviděl tak dlouho, že si téměř nepamatoval, jak vypadá. Proto prvně s úlekem uskočil, po druhé se pouze nenávistně mračil na špinavou tvář.