Humanoid ✓

Kapitola 35. - Sobec sám sobcem

„Citróny," řekla dívka, tento den snad po třetí.

David s povzdechem protočil očima a spojil prsty přiložením bříšků. Poté touto provizorní dětskou zbraní namířil na hlavu s rozcuchanými blond vlasy a pomyslně vystřelil.

„Špatně. Kdybys jí řekla tohle, Dohnalová by tě umlátila tou svojí pitomou holí," prohlásil mladík a ruce opět rozpojil.

Dlaně skryl do kapes. Nebyla mu zima, to ani v nejmenším, jen je potřeboval nějak zaměstnat, aby ji už skutečně nepraštil, kdyby zopakovala tu samou odpověď. Prsty sevřel v pěsti a nehty si zaryl do kůže, aby bolestí tu pozornost rozdělil.

„Praštila bych ji dřív."

„Byla hodně rychlá. Byla voják," namítl.

„To můj táta taky," nenechala si vymluvit Kaizer a švihla rukou před sebou. „Takhle bych jí jednu uvalila! Kdybych byla na tvým místě, vůbec se neseru s nějakým učením a rovnou trénuju každý den střelbu, aby jí ta vítězná rána skončila mezi očima."

Nemohl se ubránit úsměvu. Opravdu si dokázal představit, jak tahle agresivní podivínka drží v ruce devítku a s jazykem v koutku míří na čelo nejobávanější velitelky celé armády přeživších. Jako malý kluk by jí poděkoval, teď si tím tak jistý nebyl.

Tohle povídání mu prospívalo. Konečně se tolik nebál na ni promluvit, kdykoli se na tu tvář podíval. Žlutý plak na zubech se mu tolik nehnusil, tenisové míčky místo očí možná nebyly tolik děsivé, jak se původně zdály. A i ta slova, co z úzkých rtů plynula, postrádala smysl čím dál méně.

Dál nic neodpověděl. Jen kráčel prázdnou ulicí s mírným úsměvem na rtech a prázdnou hlavou. Starosti se rozplynuly do poslední z nich, žádný problém nesužoval upjatou mysl. Cítil se o mnoho lehčí, když nemusel přemýšlet nad tím, jestli přežije další noc.

Kaizer pochopila, že bude lepší mlčet. Jen si tiše pobrukovala neznámou melodii, kráčela ve stálém rytmu a vlnila se v bocích. Chvílemi, když se nenápadně podíval vedle sebe, dokonce nesmyslně pohazovala rukama, jako by se snažila napodobit tanec.

Ten dešťový by se hodil, pomyslel si.

„Káj?" ozval se po chvilce David, když už mu lezlo ticho na nervy.

Dívka si přestala pobrukovat a spustila ruce podél těla. Poté se na něj otočila.

„Dávo?" vrátila mu.

„Žiješ tu sama už dlouho, co? Já jen... nechápu, jak ses dokázala nezbláznit, za tu dobu. Já přicházím o rozum jen představama nad minulostí, nad tím, že bych měl strávit sám dalších minimálně deset let, aby mělo to nemyslný přežívání alespoň nějaký význam. Poslední týdny pro mě byly zkouškou, kterou... jsem nebyl schopen složit."

Z druhé strany zaslechl tichý povzdech. Nezdálo se, že by chtěla odpovědět hned - on sám, kdyby mu někdo položil podobnou otázku, by na to odpovědět nedokázal. Bylo těžké to jen vyslovit, přiznat si to. A mnohem těžší se s tím svěřit někomu, koho znal sotva -

Den. Měl jen jeden den. Pouze jeden jediný den na to, aby našel cestu ven z tunelů a vrátil se pro Míšu s Janou. Přísahal by, že na to ještě před hodinou myslel, ale to by si lhal. Úplně na to z toho všeho šoku zapomněl. Dočista.

Už automaticky se chytl za hlavu a pořádně ji stlačil. Z úst vyrazil ublížené zamručení, které rozechvělo jeho rty. Zoufalost i náhlý strach sevřely jeho útroby v křeči, která odmítala člověka ze svých spárů pustit.